KDS: Hotel (2/7)

První snídaně, která se na dlouho ukázala být těžko překonatelnou, svou bohatostí asi zaskočila každého z nás, ale odvážně jsme svému nadšení nedávali průchod a hráli skvěle roli umělců na turné. Když jsem se rozespale a zamyšleně vidličkou přehraboval ve dvou druzích kaviáru a nechával si nalévat čerstvou a vonící kávu od hotelových servírek, musím uznat, že přes veškeré zábrany a vědomí, že materiální svět není vše, jsem zakoušel pocity mírných erupcí nadšení a štěstí. Budiž mi omluvou, že tyto chvilkové pocity se ani zdaleka nemohou srovnávat s pozdějšími pocity na koncertních podiích. Turné tedy oficiálně začíná, začíná kolotoč opakujících se denních rozvrhů, zcela identických v Koreji a s lehce osvěžujícími změnami později v Japonsku, kde se, alespoň ve mně, během těch pěti dnů nestačil vytvořit pocit stereotypu snad v žádné oblasti, snad kromě určitých charakteristických znaků hotelového života.

Co jimi vlastně je? Alespoň já jsem vždy měl asi docela naivní představy o životě mimo domov. Jako by luxus vybavení obydlí byl jedinou hodnotou a pocit domova se dostavil okamžitě a sám. Z tohoto omylu jsem byl vyveden velmi brzy. Člověk je tvor milující zakotvenost a usazenost. Vozit si téměř měsíc celý svůj domov v kufru s hmotností do dvaceti kilogramů a batohu na zádech je zkušenost těžce popsatelná. Jistě, na několikadenním výletě po Českém ráji si také nesete všechno s sebou, ale přesto máte pocit domova, pohybujete se více méně v dosahu autobusů a vlaků, které vás během pár hodin dopraví až domů. Ani v Německu či Francii se necítíte tak vykořeněni ze svého prostředí, protože světu kolem sebe rozumíte. Nemyslím jen jazyku, ale celému uspořádáni společnosti, jste přece jen Evropané. V Koreji jste ztraceni. Nerozumíte ani nápisu na toaletě, není-li napsán v angličtině, nemůžete se na nic zeptat, ani když umíte několik světových jazyků, protože běžní Korejci cizí jazyky neumí. Cesta domů je neuvěřitelně vzdálená a zahalená mlhou. Mobilní síť zde stále není pro většinu evropských telefonů uzpůsobená, dopis vám přijít nemůže, protože jste každý den jinde. A jediný prostředek komunikace je elektronická pošta, o kterou se však musíte dělit s třicítkou lidí. V takové situaci jsou vaše věci, vaše „personal belongings“, vlastně jediným kontaktem s domovem. Možná je to k pousmání, ale svým způsobem je lepší risknout fakt, že vám bude zima a nevzít si teplý svetr, než risknout, že se nedostanete do nostalgické deprese a nevzít si ani účtenku od posledního nákupu před odletem. Hrdinů, kteří se vzpírají dědictví pocházející snad už z dob neolitické revoluce, a divokému lovu osamělého bojovníka dávají přednost před poklidným pěstováním v kruhu rodinném, není mnoho. A i ty není tak těžké zahlédnout v okamžiku, kdy se přes svalnatá ramena pokradmu otáčejí pohledem k rodné vesnici.

Hotelový pokoj je tabula rasa. Je mrtvý, frigidní a přes libovolnou koncentraci rádoby útulného nábytku a doplňků se necítíte ani tak málo útulně, jako při zkoušce na katedře fakulty. Večer se do něj vřítíte, během pár sekund více či méně zkušeným pohledem ohodnotíte jeho přednosti a nedostatky, svůj svět na kolečkách hodíte na postel, a když pak ráno vstanete, zase ho vyvezete z pokoje ven. Zvyknete si na jediné: neuklízíte, nestelete, neperete. Ale na rovinu – ani to není úplná výhoda. Má něco do sebe, když si, s příslovím řečeno, lehnete tak, jak si ustelete.