J. J. Ryba: Česká mše vánoční (3/3)

Charakteristickým rysem skladatelova pojetí je veskrze jasná, radostné pocity vzbuzující nálada, vyzařující z každého tónu. V celém díle se jen ojediněle mihne mollový akord, sotva jej postřehnete; jinak všechny Rybovy melodie a harmonie plynou v světlých durových tóninách. Krátké, výrazné, dobře zapamatovatelné motivy jako kdyby rožmitálský kantor sypal z rukávu. Některé několikrát opakuje bezprostředně za sebou, potom však už se k nim nevrací. Jiné zprvu jen naznačí a teprve později rozvine. Většinou vycházejí ze společného základu stupňovitě vyklenutých melodických frází. Oživuje je pestrý rytmus, přispívají spolu s ostatními stylistickými prvky k tanečnímu rázu pastýřských scén, na příklad v hudbě Graduale, připomínají polku. Větší skladebné celky buduje Ryba většinou postupným přiřazováním stejnorodých i kontrastních oddílů, ale vřazuje do nich i pravidelně členěné útvary jako třídílné Alleluja v Gloria.

Ve zpěvní složce je ze čtyř sólových partů nejvíce exponován bas-mistr; zpívá sám, v duetu s mladým pastýřem – tenorem a v ansámblu ve všech částech mše. Soprán a alt – hlasy pastýřů – se ozývají v dvojzpěvech poslední části skladby. Všem sólistům přidělil Ryba společné vystoupení v Benedictus. V sborovém obsazení představují soprány a alty nejprve andělské hlasy, zvěstující narození betlémského dítěte v Gloria; potom jako pastýři vedou společně s tenory dialog se sólovým basem; tenory a basy zpívají v Offertoriu. Celý sbor je uplatněn v chvalozpěvech, scénách u jeslí, závěrech dílčích částí a ve finále díla.

Nástrojové obsazení, zvolené pro mši, je podobné jako v jiných Rybových vokálně-instrumentálních skladbách: flétna, dva klarinety, dva lesní rohy, klarina (trubka), dvoje housle, viola, violon (kontrabas), tympány a varhany. Dva nástroje, flétnu a varhany, označil skladatel výslovně jako koncertantní ve smyslu zvýšených technických nároků na hráče a častějšího sólistického uplatnění. Jinak se na hudebním dění nejvíce podílejí smyčcové nástroje. Na tom není nic nezvyklého; pozoruhodná je však Rybova instrumentace, nápaditě využívající dílčích nástrojových skupin a jejich kombinací. Účinné je řešení proporcí vokální a instrumentální složky, nejednou odpovídající podnětům zhudebňovaného textu (např. zvukomalebná stylizace varhanního partu při slovech mladého pastýře (dudlování, libé hraní).

Ač šlo o tvůrčí čin v tehdejší době do značné míry výjimečný, nezdá se, že by byl Ryba svému pojetí české vánoční přikládal zvláštní význam. Až na údaj v soupisu vlastních skladeb, komponovaných v letech 1782–1789 – „sedm pastorálních mší, z nich jedna česká“ – se ve svých denících o mši Hej, mistře nikde nezmínil, ani o jejím vzniku, ani o provedení.