The Angels: mezižánrová hříčka, kočkopes, nebo postmoderní umění?

Do premiéry zbývaly ještě dva měsíce, když se na internetu objevila zpráva, v níž se píše: „... 1.6. bude premiéra nového muzikálu The Angels skladatele Lukáše Hurníka, který má být jakousi mezižánrovou hříčkou.“ Jenomže ta „hříčka“ trvá dvě hodiny, partitura má šest set stran a vznikala spolu s libretem tři roky. Snažili jsme se, aby se publikum v divadle bavilo, aby nechyběl úsměv a nadsázka, ale šlo nám i o závažnější věci. Někteří lidé v The Angels možná nebudou vidět víc než skrumáž různých hudebních stylů a žánrů a uměleckých postupů postrádajících smysl, ale my máme zato, že přinášíme do české (vážné) hudby a českého divadla specifický náhled na umělecké dílo, na tvorbu a umění, nabízíme způsob uvažování, který u nás dosud nebyl příliš akcentován.

The Angels lze vnímat dle libosti jako pohádku, multižánrovou show i jako podobenství o lásce, moci, mládí a svobodě, střetu „starého“ a „nového“ světa… Jde o skladbu pro symfonický orchestr, rockovou kapelu a elektroniku, větší množství sólistů a dětský sbor. „Od Dvořáka po Madonnu, od aleatoriky k funky“, by mohlo být naše motto. Kombinování a prolnutí různých postupů vážné hudby hrané orchestrem a stylů elektronické populární hudby je v The Angels naprostou samozřejmostí, nejde však o samoúčelnost, ale o přirozené vyjádření a funkční dokreslení děje.

Anděl Asbeel se vzbouří proti sterilní hudbě a dogmatickému řádu v nebi, protože na Zemi zaslechl rockovou muziku a rád by ji zavedl v Božím království. Vydá se tedy na zkušenou k ďáblům, protože Peklo je jeden velký diskotékový klub. Kulturní převrat se mu ale v nebesích nepodaří prosadit, a tak zamíří na Zem, aby tady založil úspěšnou kapelu The Angels. Nebe i Peklo rázem vidí v kapele prostředek k uskutečnění svých plánů a dojde k bitvě, která ohrozí řád světa…

Na některých místech skladby najdete modernistickou aleatoriku, bitonální akordy, rychlé modulace, nepravidelné metrum, kontrastní dynamiku. Hudba „neoimpresionisticky“ líčí třepot andělských křídel, let badmintonového míčku, otevírání pekelné brány, poryvy větru apod. Jinde naopak zaslechnete aktuální styly populární hudby, jako např. drum and bass, funky, rock. Zasvěcení posluchači pak jistě nepřeslechnou přímé citáty z Wagnera, Čajkovského, Dvořáka, Deep Purple, Madonny nebo hit skupiny Rolling Stones v inverzi. Citace mají často symbolický význam: konzervativní anděl hudby Israfel učí malé andílky Dvořákovo „Bože, Bože, píseň novou zpívati budu…“. Když je Asbeel poprvé políben ďáblicí Lilit a říká „Spím či bdím? Ach, je to sen? Dnes je nejkrásnější den“, zazní zcela logicky motiv spánku zWagnerova Ringu. Když ale Asbeel, uvažující o ztrátě své andělské nevinnosti, vzpomíná na to, jak se mu líbila pozemská populární hudba, ozve se melodie hitu Like a Virgin od Madonny.

Spory se můžou vést o tom, zda jde o operu, nebo muzikál; ani my, autoři, se v tom neshodneme. Libretista mluví o „muzikálu s operní příchutí“, skladatel zas o „operní show“. Při muzikologické analýze bychom zjistili, že po formální stránce jde spíše o operu: dílo má dramatickou stavbu, všechny dialogy, ansámbly, dětské i dospělé sbory jsou prokomponovány, text se zpívá, nebo mluví na způsob melodramu, převládá „evoluční hudba“, i když tu nechybí ani samostatná čísla – árie a písničky. Způsob tvorby byl také operní. Melodika a harmonie mají blíže k muzikálu. Nechybí ani chytlavé milostné duety, některé zpěvní party jsou pro muzikálové, jiné pro operní pěvce. Akustická a elektronická hudba tvoří navzájem se doplňující „sound“ díla. Věc se ještě komplikuje tím, že na mnoha místech oba světy, opery a muzikálu, nerozlišitelně splývají do syntetické formy: kam zařadit velkou sopránovou árii se sólovou elektrickou kytarou za doprovodu smyčců?

Jaký význam má pro nás takové míšení kultur? Na rozdíl od modernistických tvůrců se odmítáme trápit s hledáním toho, „co tu ještě nebylo“, nebo s konstruováním důmyslných tektonických koncepcí, o kterých se dobře mluví, ale v hudbě je nikdo neslyší. Také tvorba v tradičním neoklasickém duchu vážné hudby, přinášející „prověřené hodnoty“ rovnováhy mezi formou a obsahem a neměnné ideály pravdy a krásy, je dnes z mnoha důvodů problematická. Na druhé straně, popkultura, šířená masmédii, vyznává – pro nás nepřijatelně - jen hodnoty materiální, nikoli estetické, etické a duchovní. Je tedy na místě otázka: když odmítáme avantgardu, popkulturu, neoklasicismus i modernismus jako způsob tvorby, co ještě zbývá?

Naší snahou je především nabízet společnosti originální cesty labyrintem kultury, objevovat nové systémové vztahy mezi jejími různými částmi, které lze libovolně skládat a kombinovat, objevovat nové významy, obsahy a způsoby užití již vytvořených kulturních prvků a produktů, proměňovat modely vnímání reality, a to v rámci společenské komunikace. Pracujeme s různorodými prvky – již v minulosti použitými i novými – jako se stavebnicí.

Většina lidí se shodne na tom, že svět přibližně v posledním půlstoletí prochází radikální proměnou, a tím nemyslíme jen nástup tzv. informační společnosti, založené na technologiích a službách, nýbrž i změnu v myšlení lidstva, ve způsobu vnímání sama sebe, společnosti i kultury vůbec. Doslova před našima očima se buduje jakýsi nový svět, jedinečný v dosavadních dějinách, máme to (možná pochybné) štěstí prožívat jednu z civilizačních revolucí; podobně jako byla „zemědělská“ nebo „průmyslová“, teď máme „informační“ revoluci. Někomu se to nemusí líbit, ale je to nezpochybnitelná danost. A tomu se musí každý z nás přizpůsobit, jinak se může stát obětí tzv. „šoku z budoucnosti“. Bez úplného přijetí reality není možné se v ní dostatečně „zabydlet“.

Přehlédneme-li soudobou evropskou vážnou hudbu, zjistíme, že naprostá většina dnešních skladatelů (paradoxně nezáleží na tom, zda mladých nebo starších), tvoří způsobem, který patří před tuto radikální proměnu, a proto ji nemohou ve svých dílech zachytit a interpretovat. Způsob vnímání vážné hudby a její společenský status je přitom dnes bohužel naprosto odlišný od dob nedávno minulých.

Také populární kultura je ve své podstatě hodně konzervativní, třebaže v úplně jiném smyslu než třeba vážná hudba. Populární kultura je sice hybnou silou technologické inovace, přitom ale nabízí desetiletí stále stejné obsahy a způsoby myšlení, protože to je záruka zavedeného a nepřetržitého odbytu produktů, a tedy zisku. Díla této kultury nabízejí snadnou komunikaci, protože vycházejí z naší známé životní zkušenosti a reality, a proto jsou masově přijímána. Takové postupy jsou ale v přímém rozporu s uměním, jehož „posláním“ je vytvářet nové souvislosti ve vnímání reality, odhalovat nové obsahy, vyvracet myšlenkové stereotypy apod.; to je i naším cílem, a proto se na tvorbě popkultury ve službách cynické manipulace korporací globální zábavy a módy nechceme podílet.

Modernistická hudba má opačný problém: nekomunikativnost. Tato díla nenabízí nějaký přesně vymezený smysl a význam, jako v případě populární kultury, ba některá umělecká díla se často zcela vymykají našim normám a představám. Působí jen v okruhu specializované komunikace umělců s teoretiků. Tím však uvolňuje nadměrně velký prostor pro působení populární kultury, která svou prvoplánovostí naplňuje potřeby běžného člověka.

Mnozí tvůrci prostřednictvím „anestetických“ děl naprosto negují realitu, kritizují současný „špatný svět“. Tento způsob kritiky ale nepředstavuje žádnou reálnou hrozbu pro korporace zábavního a módního průmyslu, naopak, svou velmi omezenou působností pro něj vytváří místo v sociálně-kulturním prostoru. Čistě negativní postoj nic nevyřeší; kritizování a odmítnutí kompromisu však není protest, ale spoluvina.

Otázka tedy stojí takto: Jak využít zdroje populární kultury, která fakticky s námi existuje, aby se staly prostředkem šíření kulturních hodnot? Nikoliv negativní kritika systému, ale pozitivní aktivní zásahy do něj – jeho prostředky – mohou kultuře prospět. Současná doba, v níž dochází k radikální změně, potřebuje díla, která dokážou reflektovat proměnu našeho světa. Soudobá kultura se stala celosvětovou, eklektickou, proměnlivou a bez sjednocujícího systému. Neexistují předem daná pravidla seskupená do estetického kánonu, je třeba hledat a ustavit je tvorbou díla samotného, které tak nabývá charakteru komunikující události. Myslíme si, že v tomto postmoderním způsobu tvorby, v mnohavrstevnosti, vícevýznamovosti, podpořené multimediální technikou a elektronikou umělec získává nástroj, kterým dokáže skutečnost zachytit a interpretovat. Abychom se ve světě mohli plně zabydlet a pochopit ho, musíme realitu pozitivně přijmout, bez normativních předsudků, napojit se na její procesy a využít pro své potřeby všech nabízených možností.

Dílo přece neexistuje samo o sobě, an sich. Jeho význam závisí na tom, jak si každý vnímatel dílo vyloží a jak je potom obecně společensky interpretováno. Hodnotu uměleckého díla tedy nevidíme v tom, jak odpovídá ideálům pravdy a krásy nebo co přináší originálního a dosud nepoužitého, nýbrž mimo jiné v schopnosti zapojit vnímatele do hry, nabídnout mu co nejvíce příležitostí dotvořit si dílo podle svých vnitřních potřeb. Lidé si totiž nekategorizují věci na základě objektivních znaků a formálních analýz, ale spíše podle toho, které jeho vlastnosti si „zvýznamní“, které znaky budou vnímat jako pro sebe důležité, nebo jako podobné takzvaným prototypickým modelům, které znají z předchozí zkušenosti. Posluchač či divák je náš partner, spoluautor, nikoli jen konzument.Smysl a význam díla se nakonec ustanoví v rámci celospolečenské komunikace.

The Angels se budou obtížně hodnotit na základě kritické analýzy. Snažili jsme se, aby šlo o dílo působivé, srozumitelné na několika úrovních vnímání, podle toho, kolik vlastní iniciativy chce posluchač vyvinout. Cítíme velký vděk vůči všem, kteří do tohoto dobrodružství jdou s námi.