Jan Hanuš: Sedmá mše – hlaholská – ke cti českých patronů, op. 106

Města se stylem výstavby v mnohém podobají četným městům našich západních sousedů, na venkově se však i dnes ještě dopátráme vlivů, které nám odkázaly východní oblasti Evropy. Stačí jen zaposlouchat se do lidových písní nebo být svědkem lidových slavností na různých místech Čech a Moravy. V religiózní oblasti patří východní vlivy počátkům křesťanství – příchodu slovanských věrozvěstů. Od doby svatováclavské však dominuje orientace naší země západním směrem. Určovala téměř celý náš další vývoj, měla samozřejmě světlé i stinné stránky, avšak možná právě rozvíjení této orientace na původním slovanském základě se zasloužilo o to, že naše země je přes všechny potíže, jimiž prochází, vnímána kulturní veřejností jako místo zvláště příznivé pro stmelení současného evropského duchovního dění. Vždyť ne náhodou se Praha na konci tisíciletí stala jedním z evropských měst kultury, přičemž atribut „evropský“ jasně vyjadřuje, že je zde místo pro hodnoty Západu i Východu.

Prolínání těchto vlivů inspirovalo vznik uměleckých děl, jejichž autoři si uvědomovali, jak zvláštní, bohatá a vlastně i rozporuplná je naše duchovní realita, poznamenaná v minulosti střetáváním dvou rozdílných duchovních oblastí a poznamenávaná podobnými průniky i dnes, přestože již nejsou náboženské podstaty.

Zřejmě nejnovějším dílem tohoto okruhu je Sedmá mše Jana Hanuše (narodil se 2. května 1915 v Praze). Skladatel tu vyplňuje rozsáhlou řadu liturgických děl, mezi něž kromě sedmi mší patří například Pašije podle Matouše (1977–1978) a Jana (1982), Osmero blahoslavenství pro sóla a smíšený sbor (1990–1991), Tři chvály Nejsvětější svátosti pro zpěv, varhany a smyčce ad lib. (1980), Mešní proprium k svátku sv. apoštolů Cyrila a Metoděje pro dětský a smíšený sbor a varhany a Tři postní mottettina (1969) v několika verzích pro různé obsazení. Religiózní tematika je ovšem vlastní velkému počtu dalších děl: oratoriím Ecce homo (1977–80) a Matka chudých (1987), Písni bratra slunce pro smíšený sbor, varhany a smyčce (1982–83), Středověkému triptychu, staročeským velikonočním hrám pro sóla, sbor, recitaci a dobové nástroje (1975–1976). V mnohých liturgických dílech se Jan Hanuš inspiroval chorály, které často důmyslně polyfonně zpracovává. Za příklad mohou sloužit uvedená postní mottettina. Skladatel je vytvořil na známé české duchovní písně s tím, že cantus firmus nesetrvává pouze v jediném hlase, ale jeho fráze postupně přednášejí hlasy různé. Kontrapunkty autor vyřešil velice úsporně – z materiálu cantu firmu, takže skladby i přes nápadité imitační řešení vyznívají výrazově stroze, kontemplativně, přesně v souladu s určením pro postní období.

Zálibu v kontrapunktu vzbudil u skladatele jeho soukromý učitel kompozice Otakar Jeremiáš, rozhled v soudobé hudební tvorbě pak přinesla autorovi práce v hudebním nakladatelství Fr.A. Urbánek, které založil Hanušův dědeček – jako odpovědný redaktor měl Jan Hanuš možnost důkladně poznávat veškerá vydávaná díla. Po znárodnění firmy pracoval ve vydavatelství Orbis, ve Státním nakladatelství krásné literatury a hudby a stal se ředitelem vydavatelství Panton. Politické poměry po roce 1968 uvrhly Jana Hanuše do existenční nejistoty, z níž představovalo východisko svobodné povolání.

Právě v době, kdy oficiální místa nebyla Hanušově tvorbě nakloněna, vznikla Hlaholská mše. O tom, že cyrilometodějská tematika oslovovala skladatele dlouhodobě, svědčí skutečnost, že již v roce 1969 napsal výše uvedené Mešní proprium k svátku sv. apoštolů Cyrila a Metoděje. Když se o čtvrt století později, v roce 1985, k tomuto tématu vrátil v Hlaholské mši, vedl chrámový sbor při bazilice sv. Markéty v pražském Břevnově. O sbormistrovské místo se tehdy dělil s Jarmilem Burghausrem, jemuž mši věnoval a jehož stihl v normalizačních letech podobný osud. V existenčně nestabilní životní situaci přinášela oběma skladatelům práce s chrámovým sborem jistou kompenzaci. V té době samozřejmě neměla Hlaholská mše naději na vydání, dočkala se ho až deset let po svém vzniku při třicátém osmém festivalu sborového umění v Jihlavě za podpory Ministerstva kultury České republiky a za spolupráce několika sbormistrovských organizací (IPOS-ARTAMA, Sdružení sborových dirigentů AHUV) s Domem kultury odborů v Jihlavě.

V Hlaholské mši zhudebnil skladatel text slovanské liturgie, užívané řeckokatolickou církví. Základní části obřadu odpovídají mešnímu ordinariu – Hospodi, pomiluj, Slava, Věruju, Svjat, Jahenče Božij, avšak církevněslovanský jazyk, třebaže je nám srozumitelný, dýchne na nás v prostředí převládající římské liturgie určitou dávkou exotiky. Totéž lze říci o tonalitě – církevní modalita, která zde převládá, je současnému českému tonálnímu cítění poněkud vzdálena. Podobně působí proměnlivé metrum, přizpůsobené slovnímu přízvuku. Atmosférou byzantské zdobnosti na nás dýchne hojně užívaný melismatický přednes textu, vedený nezřídka v delších rytmických hodnotách nebo v dosti rozrůzněném rytmickém uspořádání. Na druhé straně však posluchači a interpretovi, který má zkušenosti se západoevropskou liturgickou hudbou, neujde poměr sólového basu a sborových hlasů: ve všech mešních částech kromě čtvrté, kde se sólový bas neobjevuje, připomíná tento vztah velmi nápadně uspořádání cantu firmu a meziher v chorálových předehrách: part sólového basu představuje v každé z uvedených částí logický celek, jehož úseky od sebe oddělují vstupy sboru a instrumentálního doprovodu. V poměru sólisty a sboru ovšem můžeme také nalézt stylizaci liturgických vztahů mezi knězem a lidem, sboru totiž většinou přísluší odpovědi na sólistovy výstupy, podobně jako při bohoslužbě odpovídají klerikovi laičtí účastníci.