Letošní vzpomínka na Jana Palacha

Nám připadla úloha nelehká, v malém sále kde byl vzduch již značně vydýchán, zaujmout přítomné svým programem. Pod vedením pana sbormistra Stanislava Pešičky jsme uvedli nejstarší české chorály (jednohlasé) a sbory Josefa Bohuslava Foerstra, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka. Státní hymnou námi zazpívanou byla tato slavnost ukončena.

Po příjezdu do Prahy jsme přispěli i písní Nad Tatrou sa blýská k obvyklému ceremonielu. Nejpozoruhodnější byla slova dr. J. Čajové. Protože náhlý poryv větru a deště rozptýlil pozornost přítomných, vyžádal jsem si tento projev k otištění ve Zpravodaji. Stojí za zamyšlení.

„Vážení přítomní, dovolte, abych Vás přivítala na každoroční pietní vzpomínce na sebeobětování Jana Palacha, pořádanou obecně prospěšnou společností JANUA za účinkování Pražských mužských sborů. Pravidelně si zde, u hrobu studenta Jana Palacha, připomínáme významné mezníky jeho života: sebeupálení dne 15. ledna 1969, úmrtí dne 19. a pohřeb dne 25. ledna téhož roku. Sem byla také nakonec po tragických peripetiích v roce 1990 uložena urna s jeho popelem. Stojíme v místě, kde vzpomínka na Jana Palacha a jeho čin je obzvláště živá, stojíme v místě, jež vede k zamýšlení nad odkazem jeho oběti.

Oběti, kterou přinesl v okamžiku, který snad mohl ovlivnit usilování československé společnosti o zásadní nápravu věcí veřejných, směřující k nastolení demokratických poměrů v zemi. Oběti, která souzní s Modlitbou za pravdu K. Čapka: „Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího, – lži.

Usilování české a slovenské společnosti bylo tehdy násilně přetrženo vstupem spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy na území svrchovaného Československa.

Další pokus o nápravu věcí veřejných byl zahájen až listopadem 1989 – mimo jiné také ve jménu oběti Jana Palacha. Ohlédneme-li se za naším téměř 15 let trvajícím snažením, shledáváme, že dosud nežijeme ve fungující demokratické společnosti.

Tragicky nám to v loňském roce připomněli sebeupálením další mladí lidé. Co máme činit? Žít v pravdě, jako Jan Palach. A ve jménu sebeoběti Jana Palacha pojmenovávat a odstraňovat příčiny daného stavu. Podle Jana Amose Komenského je náprava společnosti možná jen skrze nápravu jedince. Abraham Lincoln prohlašuje, že demokracie může být jen tehdy kvalitní vládou lidu, lidem a pro lid, bude-li kvalitní občan, její základní kámen. Monarchie se odsoudily k pádu samy, demoralizací vládnoucí šlechty, demokracie pak se odsuzují k pádu také samy, demoralizací občana. Proto je tedy výchova občana v demokracii zároveň otázkou bytí či nebytí této vládní formy. Spisovatel Monsarrat došel k poznání, že »morálka národa se upevňuje soustavným přisouváním pozitivních zpráv«.

Z toho ovšem vyplývá, že soustavné negativní zprávy demoralizují, oslabují v člověku vůli k dobru. Činí zlo souputníkem života… A zde se dostáváme k nepopiratelné odpovědnosti sdělovacích prostředků. Tyto, jako sedmá velmoc, významně spoluvytvářejí klima ve společnosti. To pak ovlivňuje zvláště citlivou a nezkušenou mladou generaci: klima, takto vytvářené, ovlivňuje zpětně morálku, to znamená také akceschopnost celé společnosti.

V naší zemi společnosti, která je povinována svým mučedníkům, jakým je Jan Palach. Toto je tedy jeden ze směrů, kam je zapotřebí zaměřit úsilí k nápravě. Jane Palachu, čest Tvojí památce, čest Tvému odkazu.“