Radek Rejšek: Missa brevis (1/7)

Brněnské skladatelské prostředí ho nasměrovalo na cestu experimentu, v němž však autor nespatřuje jedinou možnost uměleckého vyjadřování. Význam pojmu experiment navíc chápe velmi široce – jako hledání a nalézání nových cest v práci se všemi, tedy i tradičními vyjadřovacími prostředky. V praxi to znamená, že k takovým „pokusům“ slouží jak konsonance v rozmanitých, neotřelých vztazích, tak disonance i kombinace laboratorně zpracovaných zvuků, pocházejících z nejrůznějších zdrojů. V Rejškově varhanním cyklu Musica per organum z roku 1998 tak najdeme klasicky pojatou sonátovou formu, vystavěnou z chorálního materiálu, Tichá hudba pro varhany působí ve formové trojdílnosti rovněž přehledně, kořeny jejího tématu však již tkvějí v soudobém přístupu k volbě tónového materiálu – téma je utvořeno na základě číselných vztahů mezi hláskami slova "díky“. Elektroakustickou hudbu poslední doby zastupuje v Rejškově tvorbě skladba Carmen campanarum, která v roce 1992 získala první místo na mezinárodní skladatelské soutěži v Praze. Uvedená díla napovídají leccos o hlavních skladatelových zájmech: od roku 1988 pracuje Radek Rejšek v hudební redakci Českého rozhlasu a soustavně se věnuje mapování historie a současnosti českých varhan a zvonů. Výzkumná a publicistická práce jej odtud přivedla i k další příbuzné oblasti – ke hře na zvonohru. U nás nemá tento obor tradici, v zahraničí jej však hudební veřejnost vděčně přijímá, a proto se Radek Rejšek inspiruje zkušenostmi belgických a nizozemských hudebníků – stal se naším prvním carillonérem.

Trvalou oblast skladatelova zájmu představují varhany, autor je považuje za osudový nástroj svého života. Od dětství ho totiž zvuk varhan uchvacoval a přiváděl stále častěji do kostela, až se nakonec stal prostředníkem skladatelovy konverze ke křesťanství. Ve výše uvedených skladbách lze skutečně nalézt religiózně-filozofický podtext, vedle nich však Radek Rejšek určil některé skladby přímo pro liturgii. Patří k nim Ave Maria pro sólový soprán a smíšený sbor z roku 1996, Salve Regina pro dvě scholy a varhany z roku 1999 i Missa brevis z téže doby. Zatímco Ave Maria představuje skladbu v podstatě tradičně zpracovanou v církevně modálním prostoru, Salve Regina nezapře postmoderní vlivy: spojuje chorální nápěv, podrobený kánonu v kvartovém převratu, s jednoduchým, avšak rafinovaně disonantním varhanním doprovodem. V současné době skladbu studuje pražský soubor Schola Gregoriana pod vedením Davida Ebena.

Mezi liturgickými skladbami Radka Rejška najdeme pouze jednu mši – Missu brevis. Tuto dosavadní ojedinělost skladatel zdůvodňuje tím, že mše představuje z kompozičního hlediska jeden z nejnáročnějších útvarů, a sice pro formovou nevyváženost. Zatímco Kyrie, Sanctus i Agnus nabízejí přehledné a osvědčené formové uspořádání, Gloria a zejména Credo představují skutečný skladatelský oříšek.[1] Právě Credu věnoval proto autor zvýšenou pozornost jak při volbě výrazových prostředků, tak při formovém rozvržení a podle vlastních slov dospěl ke skloubení soudobých a tradičních způsobů uměleckého vyjadřování. Díky tomuto spojení (nejen v Credu) vychází dílo vstříc v souladu se skladatelovým záměrem běžnému chrámovému provozu, v němž hudbu na kůru dnes obstarávají poloprofesionální či amatérská tělesa. V takových podmínkách není vždy možné zajistit jednotné nástrojové obsazení, uplatňují se proto zpravidla pouze varhany a také jiné klávesové nástroje. Jestliže se skladatel rozhodne obsazení rozšířit, pak je vhodné ponechat zde dost volnosti. Varhany může proto v Misse brevis nahradit klavír, případně pozitiv, harmonium či elektronický klávesový nástroj, flétnu může zastoupit hoboj, klarinet nebo jiný dechový instrument. Tónový rozsah dechového partu tuto variabilitu pohodlně umožňuje. Konstantou v obsazení zůstávají dvoje housle – mše byla totiž původně věnována svatohorskému kůru, kde tento nástroj byl k dispozici. Ukázalo se však, že nastudování mše přesahuje síly svatohorského sboru, a proto ji skladatel nabídl jihlavské Campanule, sboru při pražské Loretě a sboru u sv. Víta.

Hudební řeč Rejškovy Missy brevis se vyznačuje stylizační přísností, úsporností motivické a tematické práce i témbrovou vyrovnaností. Kořeny této strohosti můžeme hledat ve skladatelově snaze o pravdivý hudební výraz. Sám k tomu podotýká, že tvoří jedině tehdy, když skutečně pociťuje nutnost umělecké výpovědi, a proto jsou mu cizí například kompozice na zakázku. Podnětem k této mši se stalo autorovo vlastní religiózní cítění prosté sentimentu a romantizující okázalosti i vztah ke katolické bohoslužbě, kterou považuje nejen z teologického, ale též z uměleckého hlediska za vrcholný bod liturgického vývoje. [2] Vokální melodie vede skladatel často velmi stroze až jednotvárně, záměrně se většinou vyhýbá prostorné klenbě. Instrumentální melodie naproti tomu nepostrádají expresivní zlomy, jež přísnost při zacházení s vokálními linkami částečně kompenzují. Rozměry instrumentálních melodických frází také zpravidla přesahují rozměry frází vokálních a zahlazují tak jejich malou vzájemnou soudržnost. Podobným sjednocujícím účinkem se vyznačují ostinátní figury nebo útvary, které díky jen nepatrným melodickým či rytmickým obměnám můžeme za ostinata rovněž považovat. Ačkoli je mše určena pro smíšený sbor, autor hlasy většinou oktávově zdvojuje a vytváří pouze reálný dvojhlas, v němž soprán kráčí v téže linii s tenorem a alt s basem. Zdvojení má ovšem značný účinek témbrový. Strohost ve volbě prostředků se přirozeně projevuje ve faktuře, která zůstává z velké části průzračná. Sebenepatrnější výrazová komplikovanost pak představuje dostatečný impuls k tomu, aby znamenala citelné zvýšení napětí.