Vzpomínka na Otto Alberta Tichého

Měl jsem to štěstí, že jsem v létech 1948–1953 byl žákem prof. Tichého na Pražské konzervatoři hudby a mohl jsem ho tak poznat v situacích, které pak již nikdy nenastaly. Domnívám se, že by byla škoda, kdyby některé rysy jeho uměleckého a charakterového profilu zůstaly skryty generaci, která vystupuje na kůry našich chrámů dnes. Věnuji proto hrstičku vzpomínek památce tohoto skvělého muže. To slovo „hrstička“ je zde jako reminiscence na jeden slovní projev p. profesora. Hned na počátku mého studia v r. 1950 dovršil šedesát let. To jsou kulatiny, kterým zpravidla věnuje okolí významné osobnosti zvláštní pozornost. O. A. Tichý významnou osobností byl a tak tehdejší ředitel konzervatoře Dr. V. Holzknecht se postavil svojí autoritou za benefiční koncert na počest prof. Tichého. Na tomto zazněla jeho díla. Instrumentální i vokální, která provedl sbor varhanního oddělení posílení o profesionály z okruhu již tehdy významného sbormistra Josefa Hercla. Bylo to moteto De profundis a O quam suavis est. Ta díla i to provedení si pamatuji dodnes, protože to bylo pro mě objevení skutečné posvátné hudby. Mimo hudební část večera pan profesor oslovil publikum také hrstičkou vzpomínek. To nebyla hrstička vzpomínek, ale znamenitý esej o české hudbě mezi světovými válkami. Úroveň jeho slovního projevu byla vysoká. Nemluvil o sobě, ale o době a lidech, se kterými se setkával za svého pobytu ve Francii a Švýcarsku. Neměl snad ani poznámky. Také ani při výuce nepoužíval učebnic. Nepatřil mezi učitele, kteří musí mít při výkladu před sebou knihu. Předměty, které přednášel, dokonale ovládal. Neseznamoval žáky pouze s poučkami, ale vychovával všeobecně. Stalo se mi, že jsem přinesl k němu do hodiny harmonizaci jednoho gregoriánského zpěvu. Ta práce byla tak trochu odbytá, jen abych splnil penzum zadaného úkolu. Podíval se na mě přes brýle a řekl laskavě káravě: „A to si myslíš, Strejčku, že tohle je pro Pána Boha dost dobré?“ Musel jsem uznat, že ne, a přepracovat to, až uznal, že přispět tím k bohoslužbě by nebyla drzost. Pan profesor měl neúnavnou trpělivost. Těch hodin, co vedle nás proseděl a poslouchal, jak smolíme spojování akordů! My i on jsme z toho bývali unaveni, ale on to nedal na sobě nikdy znát. Hodně úsilí věnoval pan profesor tomu, aby budoucí varhaníci věnovali náležitou pozornost každodenní hře na varhany při bohoslužbě a nesklouzávali do pohodlné rutiny. Jako mladí jsme měli sklon k varhanickému exhibicionismu. To neměl rád přijít k varhanám a pustit všechny rejstříky. „Ááá, zase jeden pan hlučnej. Myslí si, že když hraje silně, zakreje, že to nemá ducha.“ Sdělil to jako pomyslnému posluchači, nevytkl to přímo žákovi. Také nesnášel monotonní blábolení kolem jednoho akordu: „Když vám momentálně nejde improvizace, tak si vezměte na pomoc tištěnou předlohu!“ Byl-li s něčím spokojen, řekl: „To má ducha.“ To byl také projev jeho nejvyššího uznání. Jednou jsme ho celá třída hluboce zarmoutili. V Praze rozkvetlo jaro hudební i přírodní. V jednom slunečném teplém dni se nám strašně nechtělo na výuku. Kolektivně jsme utekli „na lodičky“ na nábřeží, pár desítek metrů od půjčovny loděk. Brouzdali jsme pak po stříbrné hladině tak dlouho, až jsme si byli jisti, že pan profesor to čekání na nás vzdal a odešel. Plížili jsme se pak nenápadně do suterénu České filharmonie, kde byly varhanní třídy... Pan profesor však ještě neodešel... Odevzdaně čekal. Zahanbilo nás to. Nebyli jsme ani schopni najít nějakou výmluvu za naše darebáctví. Neptal se, nevyčítal, nehromoval. Za chvíli si jen posteskl: „Zřejmě si neuvědomujete, že je doba velmi vážná. Dáváte do ruky zbraň těm, kteří vás nemají rádi. A odzbrojujete ty, kteří vás rádi mají. Važte si toho, že ještě můžete studovat.“ Byla to doba, kterou si ti, kdo ji neprožili, nedovedou ani představit. Svazáčtí studenti kádrovali profesory a na ředitele vykonávali přes stranické mechanismy revoluční nátlak. I na konzervatoři byli lidé, kteří nepokrytě prohlašovali, že varhanní oddělení by bylo nejlepší, jako zbytečné, zavřít včetně posluchačů. Nepodařilo se jim to. Všechny takové pokusy narazily na mravní, odbornou a uměleckou sílu profesorů varhanního oddělení. Mimo O. A. Tichého, který jako dómský kapelník byl pokládán za hlavního ideového protivníka, to byli další znamenití pedagogové. J. B. Krajs (synovec zakladatele české moderní varhanní školy B. A. Wiedermanna), Dr. Josef Kubáň, Dr. Jiří Reinbergr a Miroslav Kampelsheimer. Prof. B Janáček emigroval do Švédska, což posílilo třídní nenávist revolučních sil. Ani v těžké době p. prof. Tichý neztratil humor. Záhy po „vítězném únoru“ se bolševické panstvo roztahovalo na hradě a všichni obyčejní občané byli z hradu vystěhováni. Profesoru Tichému přidělili byt v Tomášské ulici. Litovali jsme jej, když musel opustit domov v těsném sousedství milované katedrály, kam potom musel vystupovat z levého břehu Vltavy. Upřímně se však zasmál! (Jeho smích uměl tehdy znamenitě imitovat posluchač Jaroslav Vodrážka.) „Alespoň to mám blízko sem na konzervatoř, nemusím ani jezdit tramvají a dali mi slušný byt, nemá zamřížovaná okna“ (to byla narážka na to, že mnozí byli jako třídní nepřátelé „ubytováni“ v Ruzyni a na Pankráci, nebo vyhnáni z domovů někam do vysídlených oblastí.

Před katedrálou sv. Víta.

Pan profesor byl k nám nesmírně pozorný. Každého dobře znal. Věděl, odkud dojíždí nebo je-li z Prahy. Znal i sociální poměry žáků a snad i rodinné problémy. Sice se neptal, ale tak nějak to věděl. Znal i historii míst, ze kterých posluchači dojížděli. Ptal se jedné posluchačky z Vysokého Mýta: „Věděla ona, proč si tam říkají kujebáci?“ Pan profesor, když byl v dobrém rozmaru, onikal, aby se vyhnul soudružskému tykání. Nevěděl to samozřejmě nikdo a tak nás poučil podrobně, jako kdyby na gymnáziu vysvětloval, co to znamená, když se řekne Pyrrhovo vítězství.

Ještě jednou v životě jsem měl příležitost se k O. A. Tichému Přiblížit. To když jsem na své první „štaci“ v Hradci Králové měl příležitost sbormistrovat vokální ansámbl amatérských nadšenců pro sakrální hudbu. Říkali jsme si Cantores Artis Antiquae. Nastudovali jsme několik motet, přednostně z autorské dílny O. A. Tichého, poněvadž to bylo opravdu to nejlepší. A nakonec se pustili do jeho reprezentativního díla Missa in honorem sancti Adalberti. Po nastudování jsme mši premiérovali v Hradci Králové v katedrále sv. Ducha. Pozval jsem pana profesora, také trochu se strachem, zda bude s naší interpretací spokojen. Přijel v doprovodu svého přítele básníka Františka Rejla, jeho řadu textů zhudebnil. Pan profesor byl velice pozorný, přivezl pro sbor řadu dárků, např. kávu, kakao, bonboniéry, značkové francouzské víno. Vše bylo tehdy ještě silně nedostatkové a dalo se to opatřit jen v Tuzexu, za bony. Za krátký čas jsme dostali pozvání, abychom dílo provedli v katedrále sv. Víta! Pan profesor řekl, že by byla škoda, když jsme nastudování museli věnovat hodně práce, aby nezaznělo ještě alespoň jednou a to na místě nejposvátnějším. Byla to odměna pro nás, nikoli jeho prezentace, i když se svěřil, že vlastně tu mši ještě neslyšel tak dobře zazpívánu. Poněvadž opravdu není snadná, tak se zpravidla doprovázela na varhany, což pak vytváří chlupaté tóny (typický výraz prof. Tichého pro ne příliš čistý zpěv). CAA však s velkým úsilím i radostí všechna úskalí zvládli, takže mši zpívali bez doprovodu, a capella! Provedení v katedrále sv. Víta byla pro nás „venkovany“ opravdu odměna a neopakovatelný zážitek. zpívali jsme totiž z královské oratoře, která je akusticky nejvýhodnější. Tato oratoř byla zcela pro veřejnost nepřístupná, vstup byl totiž jen přes presidentskou kancelář, tehdy byl presidentem A. Novotný! Pan profesor však dosáhl toho, že nás tam zcela mimořádně pustili, a tak jsme zpívali z místa, na kterém čeští králové prosili na svou vlast a lid. Byli jsme šťastni a pan profesor také, nebyla to však u něho ješitnost, ale pochopitelná radost z toho, že jeho dílo žije a hlavně z ducha toho společenství, které se snažilo co nejlépe oslavit Pána.

Odkaz O. A. Tichého je i po druhém vatikánském koncilu stále aktuální. Vedl své žáky třemi cestami: předně po cestě chorálu, pak lidového duchovního zpěvu a polyfonní tvorby, té, která má posvátné atributy. Říkával: „jsou ještě jiné cesty, ale ty vedou do pekel“ a shrnoval: „odstraňte vždy nejdříve zlořády a ostatní vám bude přidáno...“. Tato hrstička vzpomínek na O. A. Tichého snad lehce oživí jeho obraz alespoň těm, kdo ho znali podobně. Ale stejně si myslím, že je zbytečná, neboť „Ve věčné paměti bude spravedlivý“. Na koho jiného se tato žalmistova slova hodí více jak na O. A. Tichého?