Sbory a kantáty Viktora Kalabise (2/3)

Mezi roky 1953 a 1958 napsal šest písní pro děti, které sdružil do cyklu Dětské písně, op. 15. (1. Mamince – J. V. Sládek, 2. Sněhulák – V. Čtvrtek, 3. Máminy oči – J. V. Svoboda, 4. Bouřka, 5. Kopu, kopu brambory – obě V. Čtvrtek, 6. V létě je vrabeček – J. V. Sládek.) Jednoduché jednohlasé písně v rozsahu kvinty až sexty, určené pro děti předškolního nebo mladšího školního věku, mohou být prováděny sólově i sborově. Jejich zpěvná melodická linka je harmonicky i rytmicky ozvláštněna klavírním doprovodem. Premiérově zazněly jednotlivě v průběhu let 1954 – 1958, i později byly často sólově i sborově prováděny. (Vydal je Supraphon ve sbírce Kytice písní pro děti a pionýry, 1958. Některé z nich jsou také obsaženy v učebnicích hudební výchovy pro základní školy.)

Bohatých zkušeností z rozhlasového vysílání pro školy využil Kalabis ve své jediné sbírce didakticky zaměřených úprav lidových písní. Bezprostředním podnětem k shromáždění a vydání 20 českých, moravských a slovenských písní pod názvem Album lidových písní, op. 23 pro dětské hlasy s klavírem[1] byla objednávka Státního hudebního vydavatelství, kde také sbírka r. 1963 vyšla. Kalabisův názor na „domýšlení“ či „dotváření“ v písních obsažené latentní harmonie byl v protikladu s pojetím reprezentovaným např. V. Novákem a po něm dalšími skladateli, např. P. Ebenem: „Lidová píseň potřebuje v úpravě jen rám, nic víc. Nesmí být znásilňována ani harmonicky, ani jinak. Tyto úpravy jsou mým hlasem do polemiky, jak je dělat.“[2] Lidové písně v rozsahu sexty až půldruhé oktávy zachovává Kalabis vesměs v původní jednohlasé podobě, jeho úprava tedy spočívá pouze v tvorbě klavírního doprovodu. Klavírní part je záměrně koncipován technicky velmi jednoduše, aby každý učitel byl schopen jej zahrát. Přesto zde lze objevit několik rozdílných doprovodných typů. Jen v několika písních je klavír omezen na prostý akordický doprovod (např. Ten chlumecký zámek, Stojí hruška v oudolí). Často se objevuje zdvojení melodické linky buď ve vrchním doprovodném hlase (Černé oči, Okolo Třeboně, Okolo Frýdku), nebo v levé ruce (Beskyde, Beskyde, Konopa, konopa). Zajímavější jsou ostinátní stylizace doprovodu (Prídi Janík premilený, Teče voda proti vodě) nebo doprovod s protimelodií ve svrchním hlase (Dyž sa buček zelená, Vyletěli dva holoubci). Premiérově písně přednesl Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu se sbormistrem B. Kulínským většinou jednotlivě v rámci rozhlasového vysílání pro školy.

V r. 1973 se padesátiletý skladatel vyvázal ze zaměstnaneckého poměru v rozhlase. Zatímco v předešlém dvacetiletí se soustředěné kompoziční práci mohl věnovat především o prázdninách, jež trávil z větší části v Jindřichově Hradci, v nastávajícím období lidské i umělecké zralosti se tvůrčí práce stává skladatelovou hlavní životní náplní. Jeho tvorba, vznikající převážně na objednávku domácích i zahraničních interpretů a vydavatelství, se díky dostatku času kvantitativně značně rozrostla. Kromě komponování se Kalabis příležitostně věnoval i dirigování, převážně vlastních skladeb, a hudební publicistice. Také sborová tvorba, i když nadále zůstala na okraji jeho zájmu, je v nadcházejícím desetiletí podstatně četnější. V rozmezí let 1973–1983 vzniklo všech 6 zbývajících opusů s použitím sborové složky.

Tři cykly navazují na předešlou linii tvorby pro děti. Prosté Čtyři písničky pro nejmenší, op. 37 s doprovodem klavíru (1973. V. Čtvrtek. 1. Hromová – Srpen, 2. Vlaštovčí – Září, 3. Bramborová – Říjen, 4. Koleda – Prosinec) jsou určeny dětem předškolního věku. V Jirkovské skladatelské soutěži pro dětské sbory získaly v r. 1973 druhou cenu. Premiérově je provedl Olomoucký dětský sbor 27. 4. 1974 v Jirkově, pro potřeby sborů je rozmnožil Český hudební fond. Do tvůrčí soutěže v Jirkově zaslal Kalabis i následující cyklus pěti dvou- a tříhlasých kánonických sborů s doprovodem flétny a hoboje Písnička se zpívá, op. 40 na básně ze Špalíčku F. Hrubína. (1974. 1. Čáp a žáby, 2. Očka, 3. U vody, 4. Kopretiny, 5. Ručičky, tleskejte.) Tentokrát však sbory odbornou porotu nezaujaly, byla jim vytknuta přílišná náročnost a těžká dostupnost hoboje. Přes toto nepochopení představují s vtipem napsané drobné skladbičky, v nichž doprovodné dechové nástroje působivě dotvářejí polyfonní fakturu a zajímavým způsobem ji barevně obohacují, velmi vhodný materiál k rozvoji polyfonního cítění již pro sbory středního stupně technické vyspělosti. Prvně zazněly v podání sboru Bambini di Praga se sbormistrem B. Kulínským ml. dne 10. 9. 1979 v Olomouci, rozmnožil je ČHF. Vyvrcholení Kalabisovy sborové tvorby pro děti představuje náročný cyklus Tři dětské sbory, op. 47, námětově sjednocený paralelou mezi zvířaty a hudebním nástrojem. (1978. V. Čtvrtek. 1. Trubka a kohout, 2. Housle a kos, 3. Basa a medvěd.) Vysoká intonační náročnost vyplývá do značné míry z komplikované harmonické struktury skladeb. A. Burešová je charakterizuje takto: „Kalabis užívá harmonických prostředků rozšířené tonality, v níž se střídají ve vokálním partu akordické paralelismy takřka po celé stupnicové škále, durmollové proměny, rychlé modulace do tónin terciové příbuznosti pomocí alterovaných akordů. Velmi charakteristické je spojení diatonické harmonie vokálního partu se čtyřzvuky v tónině terciové chromatické příbuznosti, a také v bitonálním příkrém zvuku v tritónovém poměru. Vícekrát se objevuje čtyřzvuk, který vzniká z nonového akordu užitím krajních tercií, a paralelismy tohoto akordu. Dalším výrazným čtyřzvukem je měkce velký septakord, opět v paralelních posunech.“[3] Při své premiéře (Ústecký dětský sbor, V. Kobrle, 24. 11. 1980, Jihlava) vzbudil cyklus příznivý ohlas u publika i hudební kritiky.