Sbory a kantáty Viktora Kalabise (1/3)

[1] Především svými instrumentálními skladbami se Kalabis zařadil mezi nejvýznamnější pokračovatele polyfonní tradice v české hudbě 20. stol., k níž položili základ v 1. polovině století V. Novák a L. Vycpálek. Kalabisova raná tvorba, uzavřená 1. symfonií v r. 1957, byla výrazně ovlivněna folklorními inspiracemi a neoklasicismem, z moderních skladatelů na ni nejvíce zapůsobili P. Hindemith (novým typem polyfonní faktury), I. Stravinskij (způsobem hudebního myšlení), B. Bartók (rytmickou stránkou svého díla) a B. Martinů (zdůrazněním zvukovosti a barevného účinku hudby). Kalabis vyšel z tradiční terciové harmonie, postupně však u něho sílila záliba zahušťovat akordickou strukturu sekundovými a septimovými intervaly, která vedla někdy až ke clustrům. Od jasného tonálního zakotvení směřoval v některých dílech přes bitonalitu až k atonalitě. Přesto se však po celý život vyhýbal experimentálním výbojům, velmi kritické stanovisko zaujímal např. k dodekafonii a později k tzv. Nové hudbě. Někdy sice použil principu dvanáctitónové řady při formování témat, nikdy však s nimi dále nepracoval podle přísných dodekafonických pravidel. Zvlášť charakteristická je formální výstavba jeho skladeb – od tradičních formových schémat postupně dospěl k zcela volnému pojetí tzv. vývojové formy, tj. k originálnímu formovému schématu pro každé konkrétní dílo. Pro skladby vznikající zhruba po skladatelově šedesátce je příznačná tendence k zestručňování. V Kalabisově skladatelském odkazu jednoznačně převládají díla instrumentální. V závěru 90. let 20. stol. zahrnoval soupis jeho díla 21 skladeb orchestrálních (z toho 5 symfonií, 5 orchestrálních cyklů a 11 skladeb koncertního typu pro sólový nástroj s orchestrem) a 44 skladeb komorních (7 smyčcových kvartetů, 3 klavírní sonáty, 5 sonát pro dva nástroje, 20 cyklických skladeb pro 1–2 nástroje a 9 komorních cyklů různého seskupení pro 3–9 nástrojů). Naproti tomu v pouhých 14 skladbách skladatel použil vokální složku – vedle 5 písňových cyklů sem patří 7 sborových opusů (4 cykly dětských písní a sborů, 2 sbory smíšené a sbírka úprav lidových písní) a 2 kantáty. Hudebně dramatický obor je zastoupen jediným jevištním dílem, baletem Dva světy.

Viktor Kalabis se narodil r. 1923 v Červeném Kostelci jako jediné dítě poštovního zaměstnance. V r. 1929 byl otec přeložen do Solnice (okr. Rychnov nad Kněžnou), kde rodina strávila deset let. Kalabis zde vychodil obecnou školu a v r. 1934 začal dojíždět na reálné gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. V té době byl již poměrně vyspělým klavíristou a v rychnovském salonním orchestru se uplatnil i jako saxofonista. K zásadnímu zlomu v životě rodiny došlo v r. 1939, kdy byl otec přeložen do Jindřichova Hradce. Hudebně i všeobecně kulturně mnohem podnětnější prostředí Jindřichova Hradce se od té doby stalo Kalabisovi skutečným a trvalým domovem. Jeho hudební zájmy obsáhly hudbu klasickou i jazzovou – stal se jednak členem zdejšího vyspělého mužského pěveckého sboru Smetana, v němž se za války seznámil především s klasickou českou sborovou literaturou, jednak hrál na saxofon v jazzovém orchestru. V r. 1940 však Němci hradecké gymnázium zavřeli, a dva roky zbývající do maturity proto musel Kalabis denně dojíždět do Soběslavi. Po maturitě nastoupil jako pomocný učitel v Mělníku. I zde se zapojil do hudebního života města jako sbormistr ženské části Pěveckého a hudebního spolku Mělník. Ve volných chvílích často zajížděl do Prahy, kde od r. 1943 navštěvoval soukromé lekce harmonie u J. Řídkého a dirigování u P. Dědečka. V té době byl již pevně rozhodnut, že se bude profesionálně věnovat hudbě. Hned v r. 1945 se zapsal na Filozofickou fakultu UK, kde studoval vedle hudební vědy též estetiku, filozofii a psychologii, a současně byl přijat i na Pražskou konzervatoř do kompoziční třídy E. Hlobila. Studium na univerzitě ukončil v r. 1949, z konzervatoře přešel v r. 1948 na nově založenou Akademii múzických umění (AMU), kde se stal žákem J. Řídkého (kompozice) a K. Janečka (teorie). Rok 1952 je hraničním rokem v Kalabisově životě jednak uzavřením studijních let, jednak sňatkem se Z. Růžičkovou. [2] Hned po ukončení školy zůstal Kalabis v zaměstnaneckém poměru na AMU, kde začal vyučovat hře partitur, avšak již v únoru 1953 musel z rozhodnutí V. Dobiáše, vedoucího katedry skladby, pro nedostatek důvěry školu opustit. Pevné pracovní zakotvení na následujících dvacet let získal v Československém rozhlase díky J. Pauerovi, jenž mu nabídl místo hudebního redaktora a režiséra v redakci pro děti a mládež. Léta strávená v rozhlase přinesla Kalabisovi každodenním kontaktem s nahrávací praxí spoustu podnětů i pro vlastní tvorbu, v oblasti sborové šlo především o spolupráci s rozhlasovým dětským pěveckým sborem a jeho sbormistrem B. Kulínským. Zvlášť záslužná byla jeho spolupráce při založení mezinárodní rozhlasové soutěže mladých talentů Concertino Praga, která také díky němu získala koncertní zázemí v Jindřichově Hradci. V těchto letech začal Kalabis také pracovat v různých funkcích – od r. 1955 v Ochranném svazu autorském, v r. 1967 se stal členem ústředního výboru Svazu československých skladatelů, v r. 1971 byl zvolen do výboru České hudební společnosti. Od poloviny 50. let si také začal získávat renomé jako hudební skladatel, a to nejen na domácích pódiích a u domácích vydavatelů, ale také v zahraničí, kde se postupně stal nejhranějším a nejvydávanějším českým skladatelem své generace.