Antonín Dvořák: Svatá Ludmila

„Bohu díky“

Antonín Dvořák byl hluboce věřící člověk. „Nedivte se, že jsem tak nábožný,“ psal svému příteli, známému pražskému mecenáši umění, architektu Josefu Hlávkovi, „ale umělec, který to není, nic takového nedokáže. Což nemáme příklady na Beethovenovi, Bachovi, Rafaelovi a mnoha jiných?“ Nedovedl pochopit, že skladatel Johannes Brahms, jeho blízký přítel, je agnostik. V závěru svých skladeb připojoval ke svému podpisu slova „Bohu díky“ – jako poděkování za to, že mu bylo „popřáno šťastně dokončit dílo“. S chrámovou hudbou se setkával už ve svém dětství, ve Zlonicích, kde byl žákem Antonína Liehmanna a kde sám hrával na varhany. Mnohem větší příležitost dostal po příchodu do Prahy na varhanickou školu, kdy poznával gregoriánský chorál, varhanní improvizaci zaměřenou na chrámovou potřebu, duchovní skladby. Podle dobového svědectví tehdy napsal Mši B dur a snad i Mši f moll. Po absolutoriu varhanické školy byl varhaníkem v novoměstském kostele sv. Kateřiny, poté působil tři roky jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha. Souhrnně řečeno, jak prostředí Dvořákova dětství a mládí či odborné studium na varhanické škole, tak i jeho hluboká víra v Boha byly podhoubím, jež ho přivedlo k duchovním kompozicím.

Kantátová a oratorní tvorba

Duchovní hudba se stala nedílnou součástí jeho kompozičního odkazu, ať již vznikala z vnitřního popudu (oratorium Stabat mater nebo Biblické písně), či pro zvláštní příležitosti (např. Mše D dur psaná pro vysvěcení kaple na Hlávkově zámku v Lužanech) anebo přímo na objednávku (kantáta Svatební košile a Requiem pro hudební festival v Birminghamu, oratorium Svatá Ludmila pro festival v Leedsu, Te Deum pro oslavy 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem). Nutno ovšem zdůraznit, že právě v kantátové a oratorní tvorbě se Dvořák stal zakladatelem tohoto žánru u nás. Do té doby existovalo jen několik málo děl z této oblasti: kantáty a oratoria Pavla Křížkovského, Leopolda Eugena Měchury a Smetanova Česká píseň. Teprve průkopnický význam Dvořákových duchovních děl a jejich světový ohlas dal impuls k rozvoji tohoto žánru v Čechách (Fibich, Janáček, Foerster, Suk, Novák, Martinů, Kabeláč, Hanuš, Sommer, Hurník, Eben, Mácha, Havelka ad.).

Cesta Sv. Ludmily na koncertní pódia

Světová premiéra Svaté Ludmily op. 71 v Leedsu 15. 10. 1886 za řízení skladatele se setkala v anglickém tisku s pramalým nadšením: vadil ryze český námět, ale i hudební zpracování (údajně velká závislost na Händelovi, Mendelssohnovi-Bartholdym, Wagnerovi, Haydnovi i Beethovenovi) a zejména přílišná délka. Pro další uvedení v Londýně Dvořák oratorium podstatně zkrátil a několikrát – naposledy roku 1901 u příležitosti scénického provedení v Národním divadle v Praze (30. 10. a 11. 11.) – zřetelně vyznačil, co je možné vynechat a co naopak je natolik důležité, že se hrát musí. Jeho pokynů dbali poté dirigenti s větším, menším, či vůbec žádným respektem: pravděpodobně nejpietněji k dvouapůlhodinovému třídílnému oratoriu přistupoval Václav Smetáček s orchestrem FOK (jak dokumentuje nahrávka Supraphonu, LP 1964, reedice CD 1994, spoluúčinkovali Český pěvecký sbor s Josefem Veselkou, Eva Zikmundová, Věra Soukupová, Beno Blachut, Vladimír Krejčík a Richard Novák), naopak nejrazantněji Gerd Albrecht (ČF, Pražské jaro, 1991), který se mj. vzdal obou árií Svatavy v 2. a 3. díle, podstatně zredukoval Dvořákovo grandiózní finále ad.

Česká filharmonie poprvé provedla Svatou Ludmilu ještě za Dvořákova života – 3. 4. 1904 v Průmyslovém paláci na Výstavišti v Královské oboře, ale nikoliv se skladatelem u dirigentského pultu (ten naposledy veřejně vystoupil jako dirigent 4. 4. 1900 právě s Českou filharmonií). Pro Dvořáka bylo velkým zklamáním, že pro zhoršení choroby (zemřel za necelý měsíc, 1. května) se nemohl provedení zúčastnit, tím víc, že k němu došlo v rámci tzv. Prvního českého hudebního festivalu v Praze, pořádaného Ústřední jednotou zpěváckých spolků československých a na němž vystoupily spolky z Čech, Moravy a Slezska (asi 1600 zpěváků). Řízení se ujal Oskar Nedbal, dirigent, violista Českého kvarteta a Dvořákův přítel a propagátor jeho díla, Ludmilu za onemocnělou Bertu Lautererovou-Foersterovou zpívala Františka Burianová-Jelínková, Bořivoje slavný tenorista Karel Burian.

Filharmonická provedení Sv. Ludmily

V průběhu následujících čtyřiceti let provedla ČF Svatou Ludmilu jednou v Chrudimi (1907), třikrát v Pardubicích (1917), jednou v Brně (1919) a na pěti koncertech v Praze (1917, 1918- 2krát, 1928, 1929). V roce 1941 v rámci velkých oslav 100. výročí narození Antonína Dvořáka zařadila ČF do programu téměř všechna jeho stěžejní vokálně symfonická díla (Requiem, .Te Deum, Stabat mater, Svatební košile), ale Svatá Ludmila mezi nimi chyběla. Jediného válečného nastudování ve dvou provedeních ve Smetanově síni 27. a 28. 6. 1944 se ujal Jaroslav Krombholc s hvězdnou sestavou sólistů: Štěpánka Jelínková, Marta Krásová, Bronislav Chorovič a Rudolf Asmus. Poprvé se na provedení díla podílel Český pěvecký sbor, který byl od té doby partnerem České filharmonie při v každém dalším uvedení oratoria. Stalo se tak hned při památných koncertech 15. 5. a 13. 6. 1948 v rámci 1. ročníku festivalu Pražské jaro na nádvoří Pražského hradu. Nedirigoval nikdo jiný než Rafael Kubelík. Interpretační aparát byl velkolepý – v takovém množství, jaké zažíval Dvořák při uvádění svých děl na anglických festivalech – Český pěvecký sbor posílily Pražský a Vinohradský Hlahol, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pěvecký sbor Smetana i Dětský sbor Českého pěveckého sboru (se všemi dílo nastudoval Jan Kühn), k ČF se přidal Symfonický orchestr FOK, mezi sólisty – Zdenka Hrnčířová, Marta Krásová, Beno Blachut a Eduard Haken zaujal jistě populární lidový zpěvák Jožka Severin v partu rolníka. Na provedení se podíleli i režisér Hanuš Thein a scénograf František Tröster.

Poté, co Karel Šejna dirigoval Svatou Ludmilu na dvou koncertech v listopadu 1954 ve Smetanově síni, trvalo dlouhých třiatřicet let než se oratorium dostalo znovu do repertoáru České filharmonie. Na jediném koncertě 12. 6. 1987 ve Dvořákově síni řídil provedení Václav Neumann, spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor vedený Lubomírem Mátlem a zpívali opět nejvýznamnější pěvci té doby, Gabriela Beňačková, Věra Soukupová, Wieslaw Ochman, Peter Mikuláš a Miroslav Kopp v úloze rolníka. Podruhé v rámci festivalu Pražské jaro zaznělo dílo v podání České filharmonie 26. 5. 1991 pod taktovkou Gerda Albrechta s Evou Urbanovou (byl to tehdy její debut na koncertním pódiu), Jindřiškou Rainerovou, polským tenoristou Wojciechem Maciejowskim, Richardem Novákem a Zdeňkem Šmukařem jako rolníkem.

Sv. Ludmila poprvé v 21. století

V historii Pražského jara provedla Česká filharmonie Svatou Ludmilu potřetí loni v květnu, v jubilejním roce české hudby a v měsíci, kdy si svět připomenul rovných sto let od úmrtí jejího tvůrce. Nastudování díla se ujal Jiří Bělohlávek, který také řídil dosud poslední uvedení Svaté Ludmily Českou filharmonií (se sólisty Evou Urbanovou, Martou Beňačkovou, Vladimírem Doležalem, Petrem Mikulášem a Miroslavem Koppem, spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor s Pavlem Kühnem) 23. a 24. září ve Dvořákově síni a poté 3. října 1993 v Bruselu.