Měchurova kantáta Credo mrtvých – sonda do klatovského hudebního života 6/7

[1] V kartonu č. 110 klatovského fondu je krom partitury uloženo ještě celkem 29 partů, zastoupeny jsou všechny hlasy partitury, některé i víckrát. Jedině již zmiňovaný part sólového basu se Šmilovského překladem je umístěn v kartonu č. 12, zřejmě proto, že byl někdy zapůjčen na výstavu (je podlepen silnějším kartonem se stopami jeho vyvěšení) a již nebyl vrácen na původní místo. Provenience pramenného materiálu je trojí. Nejcennější jsou Měchurovy autografy,[2] jež početně převažují (21 partů, které nejsou datovány, ale zřejmě vznikly již v roce 1868), dále jsou k dispozici opisy regenschoriho Mansveta Kličky z let 1868-1869 (5 partů) a opisy kapelníka c. k. privilegovaného ostrostřeleckého sboru Josefa Klímy z roku 1869 (3 party).[3] Partituru opsal dodatečně v roce 1872 kapelník Klíma, ale do svých hudebnin si ji vřadil Mansvet Klička (č. i. 122136). Všechny party měl později v ruce Adolf Smolák, který do nich tenkým perem dodatečně doplnil jméno jejich pisatele a na Klímovy rukopisy zanesl také vročení opisu (velmi precizní Klička si na „své“ party napsal datum opisu sám).

Vzájemným porovnáním jednotlivých partů a zejména Měchurových autografů a jejich opisů lze zjistit mnohé podrobnosti z hudebního života a provozu v Klatovech šedesátých let 19. století, zároveň nám však některé souvislosti kladou otázky, na něž v současné době nelze dát uspokojivou odpověď. Měchura vyhotovil party samozřejmě až po dopsání celé partitury, a to po jednom od každého hlasu, a předal je do Klatov k opsání.[4] Paradoxní je, že vokální hlasy přepisoval kapelník Klíma, zatímco žesťové party dostal na starost regenschori Klička. Snad tomu bylo proto, že z Měchurových pozounových partů psaných in C a ještě ve starých c klíčích (altovém a tenorovém) nikdo nechtěl hrát a bylo je třeba spolehlivě a bezchybně přepsat do g klíče a do příslušných ladění (altový in D a tenorový in A).[5] Party byly samozřejmě přepisovány z Měchurových originálů, aniž by se z nich ještě zkoušelo. Dokládají to některé opsané chyby, jež pak byly opravovány až při zkouškách jak v Měchurových, tak v Klímových partech (např. chybějící pomlka v prvním altu aj.). Zatímco Klíma opisoval party tak, jak byly, Klička si zřejmě na Měchurovi vyžádal jeho partituru, neboť do partů oproti původním skladatelovým autografům vpisoval navíc i orientační zanášky ostatních hlasů (např. tympánový part).

Z partů se evidentně hrálo a zpívalo. Dokládají to dodatečné poznámky, psané většinou tužkou, které buď opravují chyby (viz výše), nebo slouží k orientaci interpretů (např. poznámka Fuga v některých partech, vepsaná na místě začátku části Et vitam venturi). Zajímavá poznámka, týkající se souhry žesťových nástrojů, je zanesena v pozounovém particellu. U taktu č. 619 je německý vpisek + gut, die terz geben die trompeten,[6] který zřejmě dokládá používání samotného particella. Možnost, že by si Klička, jindy píšící vše česky, zde učinil při zhotovování particella pro sebe poznámku německy, nepřichází příliš v úvahu. Vzhledem k tomu, že počty dochovaných partů jsou poměrně vyrovnané, dovolují nám učinit odhad počtu provozovacího aparátu, jenž z partů hrál. Poté, co byly potřebné party opsány, byly k dispozici smyčcové i žesťové (přetransponované) party po jednom kuse, ženské hlasy vždy po dvou (tzn. dva první, dva druhé soprány etc.), mužské hlasy po jednom (tzn. jeden první, jeden druhý tenor etc.) kuse. Z uvedeného vyplývá, že se na realizaci kantáty podíleli po jednom pultu (dva hráči) první a druhé housle, violy, violoncella, kontrabas (vzhledem k velikosti smyčcového tělesa předpokládáme, že byl použit jen jeden) a jedno sólové violoncello. Počet zpěváků asi odpovídal počtu partů, krom basového sólisty byly k dispozici asi dva první, dva druhé soprány, stejně tak i alty. Tenor a bas byly obsazeny po jednom zpěvákovi, tedy celkem čtyřmi účinkujícími. Žesťové hlasy zdvojovány nebyly, takže můžeme tedy počítat se šesti hráči a jedním tympánistou. Celkový počet tedy vykazuje přibližně třicet účinkujících, z toho dvanáct (!) sboristů. Poměrně nevelký ansámbl odpovídá prostorovým možnostem realizace v soukromém prostředí domácích měšťanských salónů, značně nepříznivý poměr instrumentalistů a vokalistů předpokládá účast dobrých a zkušených zpěváků (zpívalo se z partů bez orientačních zanášek).[7]

Přesto však měl Měchura při kompozici zřejmě jinou zvukovou představu, ovlivněnou jistě zážitkem z pražského koncertu, kterou musel nyní nutně opět přizpůsobit regionálním interpretačním podmínkám a samotné velikosti salónních prostor. Při instrumentaci počítal se zvukem ansámblu, který byl ve smyčcové sekci obsazen nejméně po šesti hráčích v prvních houslích. Do vlastního opisu partu prvních houslí totiž v místech, kde se tento hlas dělí (takty 135-154), uvedl interpretační poznámku divisi a tre voci. Tutéž pasáž nařídil Měchura a tre voci i druhým houslím a violám, byť jim předepsal pouze jediný hlas. I zde tedy počítal s větším počtem hráčů a tato poznámka sloužila k potřebné redukci celkového zvuku těchto hlasů. Budeme-li chápat počet šesti prvních houslí jako minimum, druhých houslí tedy mohlo být 5-6, stejně jako viol. Smyčcový soubor podle skladatelových představ měl tedy čítat okolo 25 hráčů. Adekvátně k jeho velikosti se jistě pohybovala i skladatelova představa o velikosti sborového tělesa. O jak mnoho musel Měchura své původní představy redukovat, svědčí i skutečnost, že v případě, že jsou počty dochovaných partů vesměs kompletní, byly v prvních houslích hrány dělené pasáže (divisi) sólově.