Měchurova kantáta Credo mrtvých – sonda do klatovského hudebního života 5/7

Bližší informace o počátečních fázích vzniku díla podává klatovský gymnaziální učitel Alois Vojtěch Šmilovský z pozice očitého svědka těchto událostí. Podle jeho zpráv vyšla iniciativa ke kompozici kantáty jednoznačně od samotného Měchury. Měchura byl podle něj autorem vlastního nápadu, ano on sám načrtnul k ní text, který Šmilovský podle svých slov jenom vzdělal. Dochované prameny v Okresním muzeu v Klatovech však toto Šmilovského pojetí zásadním způsobem korigují a ukazují, že klatovský literát některá fakta (možná záměrně) zamlčel. Nalezený Měchurův nedatovaný autograf sólového basového partu kantáty totiž prozrazuje, že skladatel si celý text sestavil sám v němčině a na tuto podobu textu složil celou kantátu. Pomlky a členění kompozice, zanesené v partu, poukazují na již zcela hotovou skladbu. Až následně dal Měchura text Šmilovskému, aby jej přebásnil do češtiny. Šmilovský přitom musel dodržet veršovou strukturu textu (přízvuky, počet slabik) a vystihnout jeho základní obsah. Na basovém partu je tedy pod německým textem psaným Měchurou doplněn Šmilovského rukou jeho český překlad a na konci partu je básník sám podepsán. Důvody, proč literát tuto skutečnost zamlčel, jsou nasnadě. Představa Měchury jako autora ryze českého a národního, jak se postupně profilovala od poloviny šedesátých let 19. století, a od března 1868 byla v dobovém tisku s definitivní platností potvrzena, nesměla být v žádném případě narušena nebo dokonce rozbita, a to si Šmilovský velmi dobře uvědomoval.

Přestože české národní náměty znamenaly pro Měchuru v jeho závěrečném období silnou inspiraci, po kompozici třech vlasteneckých kantát zřejmě sám pociťoval nutnost změny. Tato jeho kantáta je tedy co do námětu jakousi formu návratu do padesátých let, kdy komponoval převážně na církevní texty, návratem k obecně romantickým námětům, libujícím si v tajemnu křesťanské mystiky a v historismu a nemajícím zřetelný vlastenecký podtext. Samotná volba tématu prozrazuje u skladatele navíc i nástup jakési bilancující fáze v jeho tvorbě, kdy se ve svých myšlenkových pochodech již počal loučit s pozemským světem. Pokračování tohoto trendu u Měchury potvrzuje i námět jeho poslední nedokončené kantáty. Volba němčiny jako původního jazyka libreta jednak jakoby souvisí s obecně romantickým námětem kantáty, jednak potvrzuje přetrvávání kontinuity Měchurovy kulturní (a zřejmě i kompoziční) orientace na německou tradici, v níž byl vychován, i v závěrečném období jeho života, kdy byl konfrontován s expanzí české kultury, jíž se však nechal inspirovat a k jejímuž hudebnímu jazyku také vědomě přispěl.

Děj kantáty se odehrává v klášterním kostele o velkopáteční noci, kde se starý šílený mnich stane svědkem hrůzné scenérie, kdy jeho mrtví bratří vstanou z hrobů, seřadí se kolem něj a přednášejí mu své vyznání víry v Boha – Credo – jako nejvyšší záštity lásky a věčného míru. Starý šílený mnich jim uvěří, dosáhne klidu a vysvobozen může zemřít.

Měchura na kantátě pracoval od 18. května do 9. června 1868. I v tomto případě potvrzuje rychlost, s jakou postupoval, skladatelovu neochabující hudebně-kompoziční potenci. Vlastní jádro kantáty tvoří Credo u velikém slohu, komponované architektonicky značně velkoryse na latinský text, užívaný při katolické liturgii. Měchura tu nepochybně mohl využít jednak své zkušenosti z liturgického provozu v předslavském kostele, jednak mohl navázat na vlastní mešní kompozice zejména z padesátých let. Vlastní Credo je uvedeno a zakončeno rozsáhlejšími plochami, kde sólový bas v roli vypravěče přednáší vlastní Měchurův text, který uvádí posluchače do kontextu a také v závěru děj celé skladby zakončuje. Základní formální členění vlastního zhudebnění latinského textu přes svoji velkorysou formální koncepci odpovídá v základních obrysech tradičnímu členění, jež se v středoevropském katolickém liturgickém provozu postupně etablovalo přinejmenším od definitivního nástupu barokních kompozičních principů v 17. století.

Úvodní díl s basovým sólem zahrnuje celkem 153 taktů, ubíhajících v pomalém tempu (Andante celý takt alla breve) a v tónině d moll. Vokální složku zde tvoří pouze sólový bas v roli vypravěče a uvaděče do děje, orchestrální doprovod Měchura redukuje pouze na smyčcový kvintet, z nějž vyděluje sólové violoncello. Jemu je hned zpočátku svěřen přednes úvodního tématu, exponovaného nejprve bez jakéhokoliv doprovodu. Toto téma se poté vyskytuje v různých svých variantách v celé kompozici. Polyfonním vedením jednotlivých smyčcových hlasů připomínajícím varhanní sazbu Měchura úspěšně navodil atmosféru klášterních prostor, kde se celý děj odehrává. Frázování sólového hlasu i práce s doprovodnou instrumentální složkou však nezapřou vliv opery. V dramatických pasážích je užito prvků doprovázeného recitativu.

Nástup vlastního Creda je zřetelně uveden velmi ostrou změnou instrumentace i tónorodu. Celý tento díl (takty 154-300, Moderato, 4/4 takt) probíhá totiž v D dur a pro změnu je doprovázen pouze žesťovými nástroji (4 pozouny) a tympány, čímž Měchura docílil celkového dokreslení starobylosti textu a představy pevnosti víry zesnulých mnichů. Melodika této části je odvozena z úvodního tématu prvního dílu. Zajímavá je skladatelova práce se sborem, prozrazující dlouholeté kompoziční zkušenosti v této oblasti. Sborový čtyřhlas je různým způsobem dělen, základní čtyřhlasá sborová sazba je nejen redukována na unisono ženských nebo mužských hlasů, ale její zvuk je často násoben divisním dělením ve všech hlasech. Sborový osmihlas však nezazní nikde. Sborové plochy jsou střídány oktetem sólistů, přednášejících vesměs kratší hudební fráze. Ani zde však nezazní všech osm hlasů najednou.

Třetí část Et incarnatus est (takty 301-402, piu moderato, 4/4 takt) je v tónině G dur a je instrumentována podobně jako první díl kantáty. Historie pozemského působení Ježíše Krista je zde líčeno pouze za doprovodu smyčců opět s exponovaným sólovým violoncellem. Melodika celého tohoto oddílu je rovněž odvozena z úvodního tématu. Počáteční slova o Kristově zrození jsou tradičně přednášena kvartetem sólistů, na nějž ve slovech crucifixus etiam pro nobis (takt 352) naváže sbor a dále se oba subjekty střídají za ostinátního synkopického doprovodu smyčcové sekce, vytvářející tak kompaktní doprovodné pásmo. Pasáž o Kristově úmrtí (pasus et sepultus est) je v trvalém decrescendu přednášena nejprve sborem a potom kvartetem sólistů. Měchura postupně ubírá i na instrumentaci a závěr dílu svěřuje jen spodním smyčcovým nástrojům – děleným violám, oběma violoncellům a kontrabasům.

Počátek čtvrtého oddílu Et resurrexit (takty 403-485, allegro non molto, celý takt, D dur) je svěřen samotným dvěma trubkám, které svými signály v oktávě teprve teď vstupují na scénu. Až zde při líčení Kristova zmrtvýchvstání Měchura poprvé využil tutti celého orchestru. Rovněž celkový pohyb v orchestru se o poznání zrychluje díky ostinátnímu osminovému rytmickému pohybu v houslích. Vrcholného efektu v této části dosahuje při slovech et iterum venturus est cum gloria (a přijde ve slávě), kde vede celé smyčcové těleso v unisonovém osminovém pohybu na ploše 29 taktů (takty 440-468). Celkové napětí se na konci dílu zklidňuje a ke slovu se opět dostává kvartet sólistů.

Následující část Credo in Spiritum Sanctum (takty 486-656, moderato, 4/4 takt, D dur) je koncipována tradičně jako návrat k začátku Creda, v tomto případě ke druhému dílu kantáty. Nejedná se zde však o doslovnou reprízu, oproti druhé části je zde použito krom čtyř pozounů i smyčcového tělesa a rovněž celkový vývoj tohoto dílu je o poznání komplikovanější. Po úvodních akordech pozounů se o slovo počínají hlásit z předchozí části již známé ostinátní osminové figury smyčců. S vokální složkou pracuje Měchura stejně různorodě jako ve druhém dílu. Výsledkem mu jsou velmi zajímavé barevné efekty, obohacené v této části ještě o podíl smyčcového tělesa. Účinnou gradaci a nárůst spektra barevných možností této části představuje střídání ženské a mužské části sboru za doprovodu široce znějícího unisona smyčců a mohutných akordů pozounů i trompet (Et expecto resurrectionem mortuorum, takty 602-632). V posledních 24 taktech se proud hudby zklidňuje, aby umožnil nástup závěrečné fugy Et vitam venturi.

Široce koncipovaná fuga tvoří šestou část skladby a tradičním způsobem zakončuje vlastní Credo (takty 657-764, allegro, celý takt alla breve, D dur). Ke smyčcovému tělesu se postupně přidávají i žesťové nástroje. Závěrečná část fugy je ale přizpůsobena celkové koncepci kantáty, a tak z mohutných sborových akordů (takty 732-734) velmi rychle přechází do piana a závěrečné amen, opakované již v moderatu celkem třikrát vždy po taktové odmlce a pouze za doprovodu pozounů, jako by evokovalo vzdalující se duchy zemřelých mnichů. Mnichy doprovází stejně jako při jejich příchodu varhanní sazba dělených houslí a viol. Závěrečný nástup vypravěče je tak připraven.

Sedmá a poslední část skladby (takty 765-799, moderato, celý takt alla breve, d moll) působí jako celkové zklidnění, tématický návrat a katarze zároveň. Starý skladatel zde zřejmě skutečně vyjádřil své vnitřní úvahy, které se již zaobíraly odchodem z tohoto světa. Celou část zahajuje stejně jako na začátku kantáty sólové violoncello bez jakéhokoliv doprovodu, až od taktu 772 se přidává sólový bas a hned následně i celý smyčcový kvintet, aby posluchačům vypověděli o konečném zklidnění mnichovy duše a její vykoupení samotným Bohem.