Měchurova kantáta Credo mrtvých – sonda do klatovského hudebního života 3/7

Těžiště Měchurova skladatelského významu v kantátových kompozicích si uvědomovali nejen jeho současníci a následně i Měchurovi životopisci,[1] ale fakt, že nástup české kantátové produkce připravil zhudebněním romantických a národních látek L. E. Měchura, a to zejména svými kantátami Pohřeb na Kaňku (1866), Štědrý den (1866) a Credo mrtvých (1868), je bez námitek akceptován dodnes.[2] Na Měchuru tak mohli v oblasti kantátové tvorby navázat nejen B. Smetana, ale i A. Dvořák.[3] Z celkově osmi kantát, jež Měchura napsal, jsou v povědomí dnešní hudební vědy pouze tři, ostatní nefigurují většinou ani jako slovníkové pojmy.[4]

V době kompozice svých vrcholných kantátových děl v posledních pěti letech svého života nebyl Měchura v komponování kantát již úplným nováčkem. Podle seznamu jeho děl měl za sebou kompozici již tří kantát. Vzhledem ke stavu měchurovského bádání a vzhledem k tomu, že zřejmě jediný zdroj pramenů k této problematice, totiž hudební sbírky Českého muzea hudby v Praze, jsou v době přípravy tohoto příspěvku (2004) nepřístupny, musíme při výčtu jeho starších kantátových děl vycházet pouze z informací obsažených v soupisu Měchurových děl[5] a ze stručných údajů práce Jany Smolové.[6] Z obou zdrojů vyplývá, že se Měchura věnoval kantátové tvorbě již ve druhé polovině třicátých let (1836-1839), tedy před svým příchodem do Klatov. Zdá se tedy, že skladby nebyly určeny pro klatovské české měšťanské publikum. To zřejmě před rokem 1860 kompozici kantát nevyžadovalo, neboť Měchura v období svého pobytu v Klatovech (1840-1852) nenapsal zřejmě žádnou. Datační údaje mohou dokonce vést k myšlence, že klatovský pobyt od roku 1840 vedl u Měchury k přerušení kompozice kantát na celé jedno čtvrtstoletí.

Rokem 1836 je datována Kantate zur Feier der Geburt des Erlösers (Kantáta o oslavě narození vykupitele) von Ludwig Hirschmann für Soli, Chöre und Orchester, op. 46/47, existující též v úpravě pro kvintet. Totéž dílo je v lístkovém katalogu Českého muzea hudby označeno jako Feyer der Geburt des Erlösers, op. 47. Cantate (Soli, smíšený sbor, orchestr). Autograf[7]. Je pravděpodobné, že skladba byla určena pro provedení o vánočních svátcích v kostele v Předslavi, nad kterým měl Měchura patronát, provedení v Klatovech zřejmě nepřipadá v úvahu. Zcela jiná by mohla být situace u druhé kantáty z následujícího roku (1837), označené jako Festcantate für Gesang und Orchester zur Namensfeier der Gräfin Mercantin, op. 51. Předpokládáme, že skladba byla psána na objednávku tehdejšího krajského hejtmana Františka (Franze) Mercandiniho, který v letech 1843-1845 založil v Klatovech městské sady v tehdy módním anglickém slohu, ovšem to je téměř jediné, co zatím lze o této kantátě říci. Přátelské vztahy mezi Měchurou a Mercandinim jsou dostatečně známy, Měchura na hejtmanovu žádost pořádáním dobročinných koncertů v Klatovech počátkem čtyřicátých let (1841-1845) pomáhal finančně krýt náklady na zbudování zmíněného parku.[8] Kantáta byla pravděpodobně provedena v roce 1837 soukromě v klatovském sídle hraběte. Zatímco etnicky české měšťanské obyvatelstvo Klatov považovalo kantáty zřejmě za dědictví minulé „copařské“ epochy a neuvědomovalo si skryté možnosti tohoto hudebního druhu ve službách nových vlasteneckých idejí, šlechtic a nejvyšší představitel státní správy ve městě Mercandini podobnými předsudky zjevně netrpěl. Není známo, kam se poděl notový materiál od této kantáty, neboť v katalogu Muzea české hudby ani Okresního muzea Klatovy tato skladba nefiguruje. Není vyloučené, že se skrývá pod dnes blíže neidentifikovatelnou kantátou Hilf uns den grossen Tag, deponovanou v Českém muzeu hudby, datovanou zde cca 1850 a získanou z pozůstalosti Marie Zunové v roce 1947.[9] Bližší informace o hudební stránce obou výše jmenovaných děl jsou dnes nedostupné, lze pouze předpokládat jejich stylovou orientaci na oratorní díla Mendelssohna-Bartholdyho, popřípadě – s odvoláním na A. Smoláka – na vokálně-instrumentální tvorbu Měchurova učitele B. D. Webera.[10]

Jako Kirchenkantate jsou v soupisu děl označeny také Horae canonicae (Kánonické hodinky) a Paulo Skřivánek concentu musico redditae, op. 40, srpen 1839.[11] Měchurův autograf této skladby je uložen v Českém muzeu hudby pod názvem Horae, canonicae a Paulo Skřivánek concentu musico redditae a L.E. Měchura, op. 41 (!) s datací vzniku skladby Wottin mense Augusti 1839.[12] Jediná dostupná informace o hudební složce díla je zmínka A. Smoláka, který řadí tuto kompozici do éry rozlehlejších prací polyfonních, komponovaných Měchurou v období po roce 1834.[13]