Vlachovo Březí – MSFHR 2004

Od pátku 7. listo-padu probíhalo v tomto jihočeském městečku soutěžní klání osmi našich a tří zahraničních sborů z Řecka, Polska a Moldavska a rozlévalo se jeho zdravé soutěžení i do dalších míst – na zámek Kratochvíle, do Modlitebny církve bratrské v Husinci v sobotu a do kostelů v Pra-chaticích, Vimperku, Vodňanech a spojilo se v jeden proud ve sportovní hale ve Vlachově Březí při závěrečném koncertu i s orchestrem Pošumavské komorní filharmonie v neděli. Scénář byl tedy, až na nový koncertní prostor v Husinci, obvyklý. Co bylo tedy na tomto ročníku zvlášť zajímavého?

Mne zaujala dramaturgie festivalového koncertu v Husinci. Tam odezněly nejstarší české chorály, kantáta Píseň bratra slunce J. B. Foerstra a Věno Bedřicha Smetany v podání PMS, mše Missa pro Patria J. Klazara v podání SPS Bojan z Brandýsa nad Labem a novodobé skladby V. Petrova, O. Máchy, J. Temla, M. Dvořáka a I. Zelenky v podání PSP učitelek. Vstup pražského jazzového tria (M. Dvořák, V. Ficka a Vl. Žižka) se jevil jako organický do programu PSPUk. Ostatně nám známý již z pražských koncertů tohoto tělesa. Pro publikum, zvyklé jen na klasiku, nezvyklé, ale v případě celkové dramaturgie tohoto koncertu odůvodněné a přinejmenším zajímavé a obdivuhodné.

Druhou zajímavostí na festivalu byla pro mne prezentace moldavského sboru Union Fenosa Chisinon (Kišiněv) při všech příležitostech, zejména při soutěži. Vystupoval totiž ve dvou kategoriích, jako mužský i jako smíšený sbor pod vedením famosní sbormistryně Ilony Stepan. Moldavská republika je nárazníkovým státem mezi Rumunskem a Ukrajinou (bývalým SSSR). Statečně se brání proti svým sousedům na poli kulturním i ekono-mickém. Zda 4 340 000 Moldavanů uhájí svou svébytnost, jistě ukáže čas. Ale na vystoupení poměrně mladého sboru z Kišiněva (kolem 730 000 obyvatel) bylo patrné odhodlání prosadit se i v této oblasti. Studenti a učitelé uměleckých škol a konzervatoří, kteří byli ve sboru ponejvíce zastoupeni, ukázali, že svou budoucnost vidí především ve spojení s evropskou kulturou. Jejich koncertní cesta mi i v oněch těžkostech a potížích připomínala naše tažení na Západ v sedmdesátých letech. A také tak byli ve Vlachově Březí přijati. A zpívali nádherně a právem získali nejvyšší ocenění – cenu profesora Václava Matouška.

Tou třetí zajímavostí byl pro mne materiál, který mi věnoval sbormistr PSJU při Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích přítel prof. Theodor Pártl. Materál, který byl podkladem pro zahajovací projev ředitele J.Horáka v galerii Bomba. Materiál, který poodhaluje další roky života skromného až plachého člověka, kterým byl náš kolega Václav Matoušek:

„Když profesor Václav Matoušek ukončil aktivní službu na pražských školách, odešel na důchod do svého rodného Vlachova Březí. Po dlouholetém působení v Pěveckém sdružení pražských učitelů měl touhu i zde na jihu Čech být blízko pěveckému sboru. A tak jeho bratranec, mlynář Ladislav Matoušek, v jehož rodině se stravoval, přivedl ho do kontaktu s Pěveckým sborem jihočeských učitelek a jeho sbormistrem, synem kolegy mlynáře ze Strunkovic. Spolupráce (s Th. Pártlem, pozn. red.) datující se od počátku sedmdesátých let minulého století, se stala trvalou, ba doživotní, až v létě 1994 se PSJU s profesorem Václavem Matouškem rozloučil zde ve Vlachově Březí svým zpěvem naposledy.

Poznali jsme Václava Matouška jako člověka velmi pracovitého, obětavého a nezištného. Jeho pomoc pěveckému sboru představovala především tisk a rozmno-žování not pro členky sboru a díky jeho pražským zkušenostem také první zahraniční kontakty včetně legendární účasti na mezinárodním sborovém festivalu v holandském Haagu v roce 1975. Sbormistrovské práci, i když mu byla nabízena, se věnovat nechtěl, ale jako profesor Střední pedagogické školy v Prachaticích, kde téměř celá sedmdesátá léta při důchodu ještě působil, vytvářel četné hudební aktivity, z nichž k nejpozo-ruhodnějším patřily literárně hudební pořady (např. Cestami hudby nebo Putování za Beethovenem a Schubertem aj.), které na základě vlastního scénáře se studentkami nastudoval a prováděl pro školy i veřejnost. Uspořádal a vydal také zpěvník pro mateřské školy pod názvem Od jara do zimy.

Snad pro nedostatek volného času při svých četných aktivitách, snad ze své přílišné skromnosti se skladatelské práci profesor Václav Matoušek věnoval poměrně málo, i když jeho hudební rukopis je matouškovsky osobitý.

K největším jeho kompozicím bezesporu patří kantáta Máchův Máj, která zhudebňuje části Máchovy lyricko-epické básně pro ženský sbor a sólový bas. Dílo věnoval Pěveckému sboru jihočeských učitelek, který také jeho podstatnou část spolu se sólistou opery Národního divadla Eduardem Hakenem nastudoval a mnohokrát koncertně provedl. Podle zatím neznámých pramenů se premiéra uskutečnila 31. 3. 1981 ve Vlachově Březí. Ještě v témže roce došlo k provedení v Kardašově Řečici (28. 4.), v Týně nad Vltavou (24. 6.), ve Vodňanech (5. 11.) a v Sezimově Ústí (2. 12.), v následujícím roce 1982 zazněl „Matouškův Máj“ v Dačicích (10. 2.) a v Prachaticích (15. 4.),v roce 1983 v Č. Budějovicích v Jihočeském divadle(11. 5.), v Praze v Hlaholu (8. 6.), ve Znojmě (18. 6.) a v Trhových Svinech (10. 11.), dále pak např. v Kaplici (19. 5. 1986) nebo v Bavorově (26. 10. 1988).“

Vše na MSFHR probíhalo standardně. Ubytování, výtečné stravování, do nejmenších detailů promyšlená organizace nejen ve Vlachově Březí, ale i v ostatních místech. Propagace všech akcí na plakátech, programech v novinách. Festivalové logo na krásných pohlednicích, na bavlněných tričkách, na hrníčcích, letos i na talířcích. První vlachovobřezské noviny sice nezapomněly, ale pořadateský štáb se na závěrečném ceremoniálu, kdy se paní ředitelka Tatjana Tláskalová loučila a děkovala všem účinkujícím a pořadatelům, nezmohl ani na jediné slovo díků té, která tomuto dílu již po pět let obětuje všechny své síly a um. Jiná mladá novopečená maminka by využívala sociálních výhod ženy na mateřské dovolené a ona s malou Kristýnkou v kočárku i během festivalových dnů upřednostňovala roli ředitelky tak významného festivalu, roli organizátorky a roli moderátorky. Poděko-vání této mimořádné ženě mi na závěrečném ceremoniálu chybělo.