Co je česká hudba?

Angličtina používá pro výraz český dvě označení, která dobře vystihují historický a hodnotový zlom v chápání národnosti: Bohemian pro období do konstituování tzv. národních států v 19. století a Czech pro období tzv. novodobých dějin.

Česká hudební kultura byla, doložitelně od středověku, zaklesnuta do evropského prostředí. Z dnešního pohledu je třeba si uvědomit, že princip filiace panovnických a takřka rovnomocných šlechtických rodů vytvářel síť, která přirozeně překračovala tehdejší státní hranice, u nás pak především po bitvě na Bílé hoře v r. 1620. Třetím mocným nadnárodním prvkem byla síť katolické církve. Vzhledem k sociálnímu postavení umělců, do 18. století většinou ve službě panovníka, šlechty nebo církve, znamenal pohyb po těchto evropských mocenských strukturách, které zároveň představovaly i kulturní centra, přirozený způsob jejich existence. Bohemian tehdy znamenalo, že se umělec narodil na území Čech a protože zde vyrůstal, byl přirozeně vystaven domácích kulturním tradicím, které tvořily základ jeho hudebního vzdělání. Vzhledem k neexistenci nadnárodních médií, působil tento faktor bez vědomé snahy o „českost“, i když byl i tehdy doplňován mezinárodním vlivem církevních škol, jejichž součástí byla výuka hudby. Pro české země je ovšem typická politická (či náboženská) a sou časněčasto i ekonomická emigrace někdy celých rodů do zahraničí po r. 1620. Podíváme-li se do životopisů jubilujících hudebníků vidíme, že šlechtici Kryštofu Harantu z Polžic přinesl střet s mocí dokonce smrt (popraven 1620), jiným, jako třeba Bohuslavu Matěji Černohorskému, způsobila samostatnost myšlení spor s českými františkány a nutnost desetiletého vyhnanství v Itálie, což nakonec mělo pro jeho hudební vývoj i vliv pozitivní účinek.

Různě motivované dlouhodobé působení českých hudebníků v zahraničí této doby přineslo ovoce zejména v Německu, Itálii, Francii (působení B. M. Černohorského v Itálii, rodů Bendů v Prusku, Stamice a dalších v Mannheimu, A. Rejchy v Paříži ad.). Charakteristickým produktem kladného typu doby pobělohorské je první česky zpívaná opera O původu Jaroměřic (1730) Františka Václava Míči, která byla zpívána nejen česky (zřejmě i proto, že se orchestr skládal z domácích hudebníků-služebnictva), ale také německy a italsky, což odráží dobře kulturní situaci.

Historickým zlomem se stalo konstituování tzv. národních států a kultur, které bylo naštěstí spjato i s objevením hodnoty subjektivní tvořivosti. Vědomé hledání kořenů, sbírání autentického folklóru v kombinaci s romantickým obdivem k individualitě přineslo ve svých vrcholech v českých zemích plody Smetanova a Dvořákova díla. Z hlediska mezinárodních souvislostí byl tehdy tématizován zejména náš kulturní i politický vztah k německým a slovanským zemím. Z korespondence např. Dvořáka poznáme, že vycestování do zahraničí pro něj bylo motivováno především ekonomicky, druhotně pak touhou po poznání jiného kulturního prostředí, která byla zákonitým důsledkem národní sebereflexe. Běžné jsou samozřejmě i rodinné důvody – např. Foersterovo působení v Hamburku a ve Vídni, kam následoval svou ženu, operní pěvkyni B. Lautererovou a kde v důsledku získal řadu vlivných hudebních přátel (G. Mahler, R. Strauss). Typické bylo, že se vrátil, jako řada jeho kolegů po r. 1918 zpět do Čech, protože se cítil vlastencem. Hledání slovanských kořenůa zájem o folklór rovněž v důsledku přinesly vycestování řady hudebníkůna východ a jihovýchod Evropy (Slovensko, Ukrajina, Bulharsko, bývalá Jugoslávie ad.), kde se stali často vlivnými učiteli.)

První polovina 20. století se dvěma válkami způsobila mnoho změn. Poznamenala např. osud Bohuslava Martinů. Ač původně, jako řada jiných, směřoval v meziválečném období k surrealismu, jazzu apod., nakonec se pro něj v posledním období života stal folklór a vzpomínka na rodnou zemi psychickou oporou a jednou z tvůrčích inspirací (Špalíček, Petrklíč, Otvírání studánek ad.).

Speciální kapitolou českých kulturních dějin je pražská židovská kultura. Několik velmi schopných hudebníků (Pavel Haas, Hans Krása), zemřelo nedobrovolnou smrtí v r. 1944. Specifikem je také politická situace po r. 1948, která přinesla další vlnu umělecké emigrace (R. Kubelík, R. Firkušný, nevrátil se Martinů...) a na druhé straně rozporuplný vývoj některých, kteří zůstali a nejprve se v krátkém období po válce pokoušeli vstřícně vyrovnat s tzv. „požadavky doby“, aby později svým typicky uměleckým individuálním přístupem narazili a stali se nežádoucími (z jubilujících např. J. Kapr po r. 1968).

Kultura je svou podstatou antinormativní, nikdy ji nelze dlouhodobě radikálně omezit. Proto také styk se zahraničím po r. 1948 neustal. Typickou „branou“, alespoň pro interprety, byly mezinárodní hudební festivaly – u nás Pražské jaro, v zahraničí zejména Varšavský podzim. Přesto byl důsledně filtrován do té míry, že informace o emigrantech a některých domácích autorech nepronikaly ke sluchu ani těch, kteří se vzdělávali v daném oboru a skupině „politicky nežádoucích“ nebylo dopřáno vycestovat ani přijet do Československa.

Zacházení s folklórem, jako základním indikátorem národní příslušnosti, bylo dvojlomné – na jedné straně byl oficiálně podporovaným žánrem, na druhé straně se stává i ze své podstaty zdrojem tvořivosti, otvírajícím společenské blokády (Musica a Chorea Bohemica J. Krčka, folkové hnutí).

Své zvláštnosti má v této situaci také vývoj tzv. populární hudby. Z jubilantů připomeňme mimořádný vliv tvorby Jiřího Šlitra v partnerství s Jiřím Suchým, působení Evy Olmerové, na jejímž životě lze rozpoznat pozici jazzové scény v naší zemi. Rok 1968 (okupace vojsky Varšavské smlouvy) přinesl další kulturní zásah a vlnu emigrace, tentokráte i v oblasti populární hudby (z jubilantů např. Karla Kryla).

Radikální průlom do charakteru tvorby i vnímání hudby přinesla masmédia a nové technologie. Ačkoli už takřka padesát let deklaruje UNESCO princip vědomé ochrany domácích kultur, živosti autentického folklóru a multikulturní spole čnost, vývoj tzv. world music i vážné hudby ukazuje, že nelze vstupovat do stejných vod.

Program Česká hudba 2004 by měl motivovat k naší hudebně-kulturní sebereflexi. Co je z naší hudební historie živé, co pro nás má význam, jak chápeme hudbu těch, které si myslíme, že „známe“, proč opomíjíme řadu autorů, ve své době slavných, jak je naše hudba interpretována a přijímána v zahraničí.....