Odešla legenda moravské hudební scény

Pololáník absolvoval brněnskou konzervatoř ve varhanní třídě Josefa Černockého, skladbu studoval soukromě u Františka Suchého a poté na JAMU u Viléma Petrželky a Theodora Schaefera (1957–1961). Již během studií zaujal svým zcela mimořádným skladatelským ta­lentem, jeho styl spojoval osobitou hudební in­venci s neobyčejně vyspělou a zralou kompoziční technikou s oslnivým smyslem pro instrumentaci. Své skladatelské schopnosti tříbil Pololáník také samostudiem, prostřednictvím poslechu nahrávek, analýzou partitur jiných skladatelů, a především odvážným řešením originálních tvůrčích úkolů, které si sám stanovil.

V 60. letech byl členem avantgardní brněnské skladatelské „skupiny A“, vytvořil jednu z prvních elektronických skladeb v tehdejším Československu, nenechal omezovat žádnými konvencemi. Již mladém věku se dočkal provedení svých skladeb v mnoha zemích světa, rozhlasových a gramofonových nahrávek i tištěných vydání jeho děl doma i v zahraničí. Ve výčtu interpretů Pololáníkových skladeb figuruje celá řada věhlasných dirigentů a sólistů.

Skladatelská tvorba Zdeňka Pololáníka má tři výrazné oblasti: první oblastí je hudba koncertní a hudebně dramatická, druhá oblast zahrnuje hudbu duchovní a třetí hudbu k filmům, činohrám a hudbu pro rozhlas a televizi.

Mimořádných úspěchů se jeho hudbě dostalo v tehdejším Sovětském Svazu. Pololáník se stal dokonce jakýmsi neoficiálním prostředníkem mezi hudební avantgardou československou a sovětskou.

Skladatel Pavel Smutný napsal 6. dubna 1997 v dopise Bohumilu Smejkalovi o svém učiteli Zdeňku Pololáníkovi: „Ačkoliv byl od nástupu normalizace až do r. 1989 v oficiální nemilosti, neohroženě hájil svou samostatnou a mravně pevnou pozici a nebál se ani v těch nejhorších letech psát duchovní díla a vykonávat funkci varhaníka a sbormistra v kostele v Ostrovačicích. Nikdy s režimem nekolaboroval a svou pevnou, křesťanskou vírou podloženou mravní autoritou byl i v těchto nelehkých dobách oporou pro mnohé kolegy a známé. Jeho pevný nezištný charakter a nepodbízivost ho před ani po listopadu 1989 nenutily k honbě za kariérou, slávou a materiálními výhodami…“

V Pololáníkově tvorbě se uplatňuje nejen pestrá rozmanitost žánrů, záliba v ne­všedních nástrojových kombinacích, i neobvyklých uměleckých koncepcích, ale také pozoruhodná vzájemná stylová kontrastnost jednotlivých děl.

Z jeho díla je cítit naděje a optimismus, což nepochybně zapříčinilo oblibu Pololáníkových děl i přes jejich komplikovanost a to i u běžného publika.

Zdeněk Pololáník žil se svou manželkou Jarmilou, roz. Linkovou v Ostro­vačicích u Brna, kde působil jako ředitel kůru a varhaník. V letech 1990–1994 byl též varhaníkem v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla. Nedílnou součást pedagogické práce Zdeňka Pololáníka tvořily také soukromé lekce a konzultace.

Za svou uměleckou práci byl Zdeněk Pololáník odměněn mnoha cenami v soutěžích liturgické hudby, udělením čestného občanství městyse Ostrovačice (1998), Řádem sv. Cyrila a Metoděje České biskupské konference (2001) a Cenou Jihomoravského kraje (2005).

V České Třebové se od roku 2005 koná každoročně Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka. Další festival „Hudební jaro Zdeňka Pololáníka“ se koná každoročně v Tišnově (od r. 2009).

Zdeněk Pololáník zanechal nesmazatelnou stopu v české hudbě, a jeho odkaz bude žít i nadále prostřednictvím bohatého díla i hudebních festivalů nesoucích jeho jméno.