Gloria, zpíval Pražský filharmonický sbor

„Vasilek nabídl publiku skutečné umělecké dílo, prokomponovanou suitu, proměnlivou, držící po celou dobu pozornost díky vyváženosti mezi ztišením a jásotem, idylou a radostí.“

Pražský filharmonický sbor otevřel trojici pražských koncertů této sezóny pátečním večerem na Žofíně. Adventním programem, který završily Vánoční koledy Luboše Fišera, mimořádně potěšil. A deklaroval tam současně začátek nové spolupráce s orchestrem PKF-Prague Philharmonia.

První velký samostatný koncert, který měl v metropoli Pražský filharmonický sbor poté, co převzal jeho manažerské vedení ředitel České filharmonie David Mareček, se nadmíru vydařil. Přinesl zajímavý, neotřele vybraný program, vytěžil maximum z nové soustavnější spolupráce s orchestrem PKF-Prague Phiharmonia a spolehlivě zaplnil Velký sál na Žofíně. Sbormistr Lukáš Vasilek to vše v trojici hudebních děl podepřel detailní přípravou a korunoval inspirovaným provedením.

Hrálo se tentokrát opačně, s rozměrným pódiem na východní straně sálu; nevelká západní mušle pro muzikanty posloužila naopak jako součást auditoria. Skladatel Ola Gjeilo, čtyřicátník, je Nor žijí v Americe. Z jeho tvorby zazněla dvě vokální díla, šikovně na koncertě propojená v jeden celek. Á cappellové Prelude (Předehra) na text „Exsultate, jubilate“ si na prodlevě pohrává se středověkými idiomy a přináší krásně klidný zpěv Alleluja. Expozé sólových houslí, uvozující skladbu Serenity (Pokoj) s textem „O magnum mysterium“, jakoby pak vyrostlo z posledního akordu. Do melodie svěřené houslím nejprve sbor vstupoval pouze jednotlivými tóny, potvrzujícími harmonii. Výraz a dynamika se však postupně zintenzivňovaly a role proměňovaly, až sbor dosáhl plného zvuku, do kterého naopak housle už jen doplňovaly dílčí linku. Hudba, neustále výrazně, až líbivě libozvučná, dospěla k pomalé vznešenosti a v dlouhodechém legatu až k závěrečnému dlouhému, ztišujícímu se Alleluja.

Večer měl světelnou režii, byl pod ní podepsán Jiří Strach. Například houslistu, koncertního mistra Jana Fišera stojícího vpravo nad pódiem na balkoně, tak pro jeho vstupy vždy zvýraznil světelný kužel. A na velkém průčelí nad sborem i na stropě se měnily abstraktní motivy a proměňovaly barevné odstíny.

Druhá kompozice, rovněž s duchovním textem, měla v programu absolutně kontrastní úlohu. Britský skladatel John Rutter na americkou objednávku zhudebnil pro smíšený sbor, žestě, bicí a varhany chvalozpěv Gloria. Učinil tak vpravdě „americky“, trochu bernsteinovsky. Třívětá skladba se – bez obalu prvoplánově – pohybuje na pomezí bigbandové stylizace a moderní vážné hudby. Je v krajních částech výrazně rytmizovaná, synkopická, rychlá a břeskná. Má chytlavá témata a rázně profilované motivky, využívá náhlých kontrastů. Krásně napojuje zpěv na žesťové intrády, v střední části se ztiší a nechává větší prostor varhanám, dává zaznít sopránovému sólu a ženskému komornímu ansámblu i zvýrazněné dualitě samostatných ženských a mužských hlasů. V první řadě skladatel sleduje hudební zákonitosti, text ztvárňuje v podstatě světsky, ale činí tak nesmírně vděčně a poutavě. Ve třetí části se vrací staccatová a synkopovaná sazba, objevuje se polyfonie v duchu fugy, gradované Amen a na úplný závěr návrat vstupního Gloria.

Lukáš Vasilek provedl hráče, sbor i publikum celou halasnou skladbou velmi energicky a názorně, přesně a svižně. Neulpěl nicméně na pouhém gradování efektního stylu, ale zřetelně pracoval s dynamikou a agogikou. Není divu, že Rutterova moderní kantáta Gloria z roku 1974 patří v anglosaském světě k velmi oblíbeným dílům se stovkami provedení.

Hlavním číslem programu, kdy se na pódiu sbor sešel už s opravdu celým orchestrem, byly Vánoční koledy Luboše Fišera. Nápaditě upravený, skvěle instrumentovaný a citlivě stylizovaný sled dvou tuctů písní je známý z nahrávky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, koncertně však nyní zazněl zcela raritně. Čtyřicetiminutová skladba není ani trochu jen jakýmsi pásmem lidové hudby – a Lukáš Vasilek tuto skutečnost ještě zvýraznil. Nabídl publiku skutečné umělecké dílo, prokomponovanou suitu, proměnlivou, držící po celou dobu pozornost díky vyváženosti mezi ztišením a jásotem, idylou a radostí. Partitura nachází rozličný výraz ve vokální složce a různé typy doprovodu; nechává zaznívat zajímavé nástrojové barvy a kombinace, s rozmyslem užívá zvony a řadu dalších bicích, střídá dynamiku, tempa i sazbu. Celý orchestr hraje jen občas, častější jsou vybrané skupiny. Svým dílem k prezentaci hudebních krás přispěli i sólisté: Pavla Vykopalová, Richard Samek a Jiří Brückler.

Fišer, mimo jiné zkušený autor filmové hudby, tehdy pětatřicetiletý, vytvořil z českých vánočních koled nadčasové a vkusné vokálně-symfonické dílo, rezonující v tuzemském prostředí s obecně sdílenými tradicemi a emocemi. Zarámoval je do zvuku chrámových zvonů, do chvalozpěvu Gloria a do čtení z Lukášova evangelia, které přednesl Jiří Dvořák, a logicky pak završil hymnicky stylizovanou a velkolepě ukončenou písní Narodil se Kristus Pán. Duchovní píseň mající kořeny až v Husově době je pro české Vánoce hudební ikonou, které ani v tomto případě netřeba vůbec nic vyčítat. A když jako přídavek zazněla Tichá noc, Lubošem Fišerem nevyužitá, připomněly se blížící se svátky už opravdu intenzivně.

Pražský filharmonický sbor po celý večer hýřil zvukovou kultivovaností, nádherným vázáním frází a linek, dynamikou a výrazem. Orchestr ho ve Vánočních koledách podpořil rovnocenným způsobem. Větší kontrast, než jaký nabízejí během jednoho večera Rutterovo Gloria a poslední zmiňovaná píseň, si těžko představit. Vše vyšlo, koncert byl vzorovou událostí.

Foto: Petr Chodura, Fb sboru