Král a uhlíř - ve čtvrtek 19. 9. zazní v Rudolfinu novodobá premiéra první verze díla

Antonín Dvořák: Král a uhlíř

- komická opera o třech dějstvích, 1. zhudebnění, čtvrtek 19. září, Čtvrtek 19. září, 19.00, Rudolfinum, Dvořákova síň https://www.dvorakovapraha.cz/program/detail/dvorak-kral-a-uhlir/

Po Dvořákově operní prvotině Alfred, uvedené ve světové premiéře na Dvořákově Praze 2014, zazní na letošním ročníku festivalu další unikát: skladatelovo první zhudebnění libreta Král a uhlíř, jehož původní rukopisný materiál byl nyní iniciativou Akademie klasické hudby zdigitalizován. Jedná se o prakticky zapomenuté operní dílo z Dvořákova raného období, které nebylo za jeho života nikdy uvedeno. Svého prvního a zároveň i posledního nastudování se dočkalo roku 1929 v Národním divadle. A protože dosud také nebyla pořízena jediná nahrávka této opery, přináší nám její novodobá premiéra v podobě koncertního provedení jedinečnou příležitost seznámit se se zcela „novou“ Dvořákovou hudbou. Čestného úkolu vzkřísit zapomenutou partituru k životu se ujme plejáda předních českých operních sólistů (Kateřina Kněžíková, Richard Samek, Roman Hoza, Jozef Benci, Lucie Hilscherová, Josef Moravec, Dana Burešová, Jana Sibera) v čele s dirigentem Tomášem Braunerem za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a ve spolupráci s Pražským filharmonickým sborem.

Jakkoli se to zdá nepravděpodobné, Dvořák skutečně v rozmezí tří let zkomponoval na totéž libreto dvě hudebně zcela odlišné opery, dvě svébytná jevištní díla. Co jej k takovému nezvyklému rozhodnutí vedlo? Abychom se v komplikované problematice lépe zorientovali, musíme se vrátit na samotný začátek – do roku 1871.

Dvořák, který v tomto roce dovršuje třicátý rok života, má již na svém tvůrčím kontě slušnou řádku děl nejrůznějších žánrů: smyčcové kvartety, písně, symfonie a jednu operu. Žádné z nich však dosud nebylo veřejně provedeno a skladatel si na skromné živobytí vydělává jako violista v orchestru Prozatímního divadla. Právě tato scéna, předchůdkyně budoucího Národního divadla, pro něj představuje určitou naději: pokud by zde byla s úspěchem provedena jeho opera, získal by kromě významného finančního příspěvku do napjatého rodinného rozpočtu také pozornost pražských hudebních kruhů a snad by se jako skladatel konečně přece jen prosadil. Sice mu už nějakou dobu „v šuplíku“ leží partitura opery Alfred na německý text, ta je však pro potřeby uvedení v českém Prozatímním divadle nevhodná. Dvořák potřebuje libreto v češtině, nejlépe na „prostonárodní“ námět, s nímž by mohl uspět podobně jako o pět let dříve Bedřich Smetana se svojí Prodanou nevěstou. Látku dle těchto kritérií nakonec Dvořák nachází v libretu s názvem Král a uhlíř. Z dnešního pohledu naivní příběh o náhodném seznámení prostého uhlíře s dobrotivým králem, okořeněný náznakem milostného trojúhelníku, zcela vyhovoval dobovým konvencím. Jeho autorem byl spisovatel a notář Bernard Guldener (1836–1877), působící v Lomnici nad Popelkou, který jako literární pseudonym používal jméno J. B. Lobeský. Námět ke Králi a uhlíři ovšem nebyl původní. Libretista jej převzal z původně loutkové hry Posvícení v Hudlicích, za jejíhož autora obvykle bývá mylně považován Matěj Kopecký, avšak ve skutečnosti jím byl jeden ze zakladatelů tradičního českého loutkového divadla Prokop Konopásek (1785–1828).

Zkazky o tom, že Dvořák první zhudebnění Krále a uhlíře zničil, skladatel nijak nevyvracel. Naopak, v rozhovoru pro londýnský list Sunday Times tuto legendu o mnoho let později později sám posílil, snad z důvodu selhání paměti: „Když jsem začal komponovat, mezi mé největší touhy patřilo napsat operu. Můj první pokus se nazýval Král a uhlíř. V harmonii a instrumentaci byl zřetelný Wagnerův vliv. Slyšel jsem tehdy zrovna Mistry pěvce a nedlouho předtím Wagner navštívil Prahu. Byl jsem do něj úplně zblázněný a vzpomínám si, jak jsem ho sledoval po ulicích, abych alespoň na okamžik zahlédl tvář toho velkého malého muže. Ale k mé opeře. Party byly rozepsané a připravené. Začaly sborové zkoušky s klavírem, ale všichni do jednoho si stěžovali, že hudba je příliš obtížná, nesrovnatelně těžší než Wagner. Je to originální, nápadité, říkali, ale nedá se to zpívat. Přesvědčování bylo k ničemu, operu mi vrátili. V roce 1875 jsem partituru vzal, zničil ji a libreto jsem zhudebnil znovu, zcela jinak.“