Jiří Laburda: Missa clara (7/7)

Missa clara představuje dílo interpretačně vděčné, a to především díky bohatství zpěvných melodií. Významnou úlohu zastává s ohledem na interprety nástroj: pomáhá jim překonávat intonačně náročné modulační vztahy včetně modálních postupů a stává se tmelícím činitelem většinou komplikovaných forem jednotlivých částí ordinaria. Díky podmanivým melodiím, které jako by našemu sluchu předestíraly tradiční český bohoslužebný zpěv, získává dílo rovněž posluchače. O inspiraci každodenní bohoslužebnou hudbou svědčí také sekvenční posuny v roli osvědčeného gradačního prostředku i jednotvárné, v podstatě deklamační linie – připomínají monotónní přednes žalmů či modliteb na recitantách s melodickým odchýlením před závěry frází. Autor je ovšem používá i tam, kde text nabývá dramatického spádu. Protiklad obsahu textu a hudebního výraziva pak svědčí o tom, že v prvním výrazovém plánu skladatel neupírá pozornost k emocionálnímu vyjádření jevu, ale že sleduje vyšší rovinu pohledu na jeho nadčasový smysl.

Posluchačsky zajímavý je kontrastní formový rozvrh ordinaria. Drobnější celky (Kyrie, Sanctus, Agnus) můžeme díky širokému využití expozičních principů vnímat jako útvary přehledné, třebaže jejich forma se vyznačuje jistými komplikacemi, expresivitu dvou rozměrných částí (Gloria, Credo) umocňuje převaha evoluční hudby, v níž momenty uvolnění způsobují pouze letmé připomínky již užitých myšlenek. Právě proto, že Gloria a Credo postrádají reprízový princip, který by jejich formu uzavíral do pevného rámce, upustil jsem od tradičního formového značení dílů, zatímco v ostatních částech dílech jsem je dodržel. Mnohé souvislosti bylo ovšem třeba ještě verbálně vyjádřit, neboť mimo jiné dokládají, že o kvalitě uměleckého díla nerozhoduje styl či živelná invence, nýbrž hodnoty skryté v autorově tvůrčí práci.

Jiří Laburda zhudebnil zde latinský text podobně jako v dalších svých liturgických skladbách – předkoncilní tradici zůstává věrný již proto, že latina má pro něho přídech jazyka výjimečných a slavnostních událostí. Polyfonní fakturu vyvážil homofonně pojatými plochami, uplatněnými zejména na začátku mše v Kyrie a Gloria. Už ve druhé části však nástroj naznačuje polyfonizaci, ke které dílo dále směřuje a v níž důležité místo přísluší imitační práci. Dílo se neinspiruje chorálem, recitativní plochy jsou na druhé straně výmluvným dokladem sounáležitosti s liturgickým prostředím. Obvyklý časový rozsah i obsazení bez nároků na obtížněji dostupné nástroje (viz smyčcové obsazení jako možnost, nikoli nutnost) vypovídá o autorově záměru, aby dílo našlo bohaté možnosti funkčního liturgického uplatnění.