Jiří Laburda: Missa clara (6/7)

Výrazová korespondence mezi první a finální částí pak také připomíná jejich společný původ a úlohu v samotném obřadu – obě představují vzývání, při němž si člověk uvědomuje pomíjivost a nedokonalost vlastní existence, a v obou případech připravuje toto vzývání účastníka bohoslužby k prožití jejích důležitých bodů. Kyrie připravuje k nadcházející bohoslužbě slova, Agnus k vrcholnému aktu v podobě přijímání eucharistické svátosti.

Agnus se podobně jako Sanctus vyznačuje tempovou a dynamickou gradací od adagia k oživení a od pianissima k forte, zrychlení ovšem již není tak markantní ani plynulé – přerušují je nápadně hybné varhanní spojky. Ani dynamicky nekončí závěrečná část tak velkolepě jako Sanctus – v konečné prosbě „dona nobis pacem“ se vrací do výchozí dynamické i tempové pozice a v tomto ohledu má mnohem blíže k první části mše, odkud závěr čerpá i po stránce melodické. Formový rozvrh je naopak v podstatě týž jako v předchozí části ordinaria – jeden díl, obklopený introdukcí a kodou, podléhá obměnám a transpozicím. Zásadní význam má opět střídání hlavních a vedlejších tektonických funkcí: introdukce (550. – 554. takt), první větný díl (a, 555. – 571. takt), spojka (571. – 578. takt), transponovaný větný díl (a´, 579. – 595. takt), spojka 595. – 604. takt), rozšířený, obměněný a transponovaný větný díl (a´´, 605. – 623. takt), koda (624. – 644. takt). Nápadným rysem těchto dílů je obdobná melodická stavba jako v části Sanctus: introdukci založil skladatel podobně jako imitační vstup „Sanctus“ na vzestupném čtyřtónovém motivu, který se zde ovšem objevuje pouze dvakrát, a to výhradně ve vrchním hlasu. Introdukční hudbu svěřil autor pouze nástroji, nikoli též vokálním hlasům jako v předešlé části. Díl a, jeho obměny i expozičně pojaté spojky se pak na svých začátcích vyznačují obdobným melodickým obloukem, jaký se nám rovněž představil již v předchozí části mše. Zde se ovšem melodie předvětí klene obousměrně, čímž působí vyrovnaněji a klidněji než její předchůdkyně v Sanctu. Od třetího stupně se přes pátý dostává ke spodnímu šestému, vrací se ke stupni třetímu a dosahuje též o tón užšího rozpětí. Výraznější vyklenutí směrem dolů nechává část oslovení „Agnus Dei“ pokorně vystupovat „z hlubin“, stejně jako je tomu i v dalším čtyřtaktí „qui tollis peccata mundi“. Veškerý vzestup pak melodie kompenzuje, když se spouští dokonce až pod úroveň výchozího tónu – k tónu a´ (př. 1).

Př. 1. Melodická linie se navzdory pozvolnému vzestupu zcela neodpoutává od výchozí polohy, jako by oslovení dosud chyběla odvaha.

Závětí působí naléhavěji, a sice díky trojímu uvedení prosby „miserere“, jež se vzpíná ke stále vyšším tónům. Melodické postupy se navíc v každé prosbě liší: nevýrazný stupňovitý pohyb první prosby střídá melodicky nejrozeklanější druhá prosba a působí pak poněkud překvapivě, když motiv s výraznou kvartou d´´ - a´ nenajdeme v transpozici od e´´ v prosbě třetí a když tato se vrací k převaze stupňovitého pohybu. Naléhavost všech tří proseb umocňuje jednoduchá, ale účinná harmonická struktura – vztah dominanty a tóniky buď v tonálním, nebo mimotonálním poměru: v 563. taktu najdeme mimotonální dominantu k šestému stupni, v 567. taktu k subdominantě. Hustota harmonického pohybu je pak v prvním větném dílu obdobná jako v předchozí mešní části, melodii zajišťuje výraznost chorálně vedený varhanní doprovod, v němž se harmonické změny odehrávají téměř s každým tónem nápěvu.

Podruhé se táž hudba objevuje v dílu a´ (579. – 595. takt) při nepatrném zesílení z pianissima do piana, taktéž v transpozici, avšak na rozdíl od Sanctu o půl tónu níž v tónině Fis – Ges dur. Střetávají se zde tak dvě protichůdné výrazové tendence: nárůst o jeden dynamický stupeň jako posilující gradační moment a transpoziční „propad“ do nižší polohy přinejmenším jako výraz usebranosti, pokory či odevzdanosti.

Poslední invokace (díl a´´, 605. – 623. takt) se stává vrcholem závěrečné mešní části – prosba „dona nobis pacem“ je konkrétnější než dvě prosby předchozí („miserere nobis“), je proto dynamicky nejdůraznější, graduje též tempově, vrací se do původní tóniny G, ale především v ní novému obsahu slov odpovídá nový melodický tvar. Původní postup mezi třetím, pátým a prvním stupněm (viz př. 1) nyní nahrazuje odvážnější pohyb ve větších vzdálenostech – od pátého stupně přes osmý a šestý ke stupni čtvrtému d´´ - g´´ - e´´ - c´´ (605. – 606. takt, př. 2).

Př. 2. Melodické postupy třetí invokace představují variace postupů předchozích. Spočívají zejména ve změně počátečního tónu (na způsob tonální odpovědi při imitační práci).

Tento postup předjímaly již instrumentální spojky, vzestupný kvartový krok se uplatnil rovněž na transparentních místech předešlých částí ordinaria (srv. 94. – 95. takt Gloria, 207. – 208. a 285. – 286. takt Creda, 1., 471., 487. 517. takt Sanctu). Výraznost tohoto motivu, působícího právě díky kvartovému vzestupu okázaleji než postup původní (srv. 555., 579. takt), kompenzuje tak i předchozí tonální „propad“ z G do Fis. Čtyřtaktí „qui tollis peccata mundi“ zůstává melodicky nezměněno, harmonický průběh zastiňuje tentokrát třítaktová prodleva e. Následující jednotaktová spojka představuje první ze sledu dvou mimotonálních dominant (h – dis – gis/ e – gis – h v 613. – 614. taktu) a předjímá melodické i harmonické vzepětí, vynášející slovo „dona“ při stoupající dynamické hladině k tónu g´´, tercii kvintakordu na šestém stupni (619. takt). Ve slově „dona“ můžeme pak právem spatřovat vrcholný okamžik mešní části. Odtud se prosba snáší s ubývající dynamickou tendencí po tónech g´´ - e´´ - c´´ - h´ přes souzvuk druhého stupně (620. – 621. takt) a dominanty s dvojicí průtažných tónů g´- h´ (622. takt) k dominantnímu tónu a´ (623. takt). Rychle opadávající dynamická hladina s neméně strmým pádem melodickým ještě umocňují dozvuky bezprostředně předcházejícího emocionálního zanícení přednesené prosby; po něm sice v kodě (624. – 644. takt) následují tytéž opakované prosby, ale poznamenává je již živelné emocionálnosti zbavený „nadhled“ jako logický důsledek předešlé vroucí modlitby.

Rozměr i funkce popsané kody napovídají, že vedlejším tektonickým funkcím připadá opět důležitá úloha. Pětitaktová varhanní introdukce začíná v tónině e moll a má modulační charakter, jako by měla překlenout příkrost chromaticko-terciové příbuznosti mezi tóninou E dur předchozí mešní části a nynější tóninou G dur. Tato úloha introdukce však vynikne pouze při koncertním provedení díla, kdy všechny části následují za sebou bez větších pauz. Varhanní spojka (571. – 578. takt) má nyní souvislost jak s druhým, tak se třetím uvedením invokace „Agnus Dei (…)“: melodicky předjímá až třetí uvedení invokace „Agnus Dei“ s postupem od pátého k osmému stupni, avšak přehodnocením souzvuku g – h – d za frygický akord v tónině Fis dur zabezpečuje modulaci do tóniny (včetně enharmonické záměny za Ges), v níž invokace zazní podruhé (579. – 595. takt). Další varhanní spojka (595. – 604. takt) zastává tutéž melodickou úlohu jako její předchůdkyně, ale moduluje pomocí durového lydického trojzvuku zpět do výchozí tóniny G, v níž zazní potřetí uvedená invokace (605. – 623. takt). Jedenadvacetitaktové kodě pak dominuje trojí uvedení fráze „dona nobis pacem“ ve vrchním hlasu. Motiv d´- g´- a´- h´ (626. – 627. takt), zvláště nápadný hned v prvních taktech Kyrie, zde obohacuje ještě tón d´´ a tento útvar se tak stává rámcovým motivem ordinaria. Kodu doprovází varhanní prodleva rovněž jako na začátku Kyrie, proměnlivé harmonické okolí představuje v pravé ruce varhan jednak subdominanta zahuštěná z tóniky protaženým pátým stupněm (626. – 627. takt), jednak o dva takty dále smíšenina subdominanty a dominanty (630. takt). Dominanta se pak skutečně objevuje hned v dalším taktu s tóny velkého nónového akordu (631. takt), poté se obě kinetické funkce opět mísí (632. – 633. takt) a rozvádí se do tóniky (634. – 635. takt). Na poslední uvedení fráze „dona nobis pacem“ upozorňuje v pianissimu terciově příbuzný souzvuk Es, ovšem rovněž nad prodlevou G – d (636. – 637. takt).

Agnus končí podobně jako Sanctus v kvintové poloze finálního souzvuku, jež ponechává závěru skladby nádech otevřenosti. V předchozí části tato akordická poloha naznačovala pokračování skladby, zde však má zřejmě jiný význam: skladba sice končí, ale obřad mše dostupuje ke svému vrcholu.