Pražský Alikvotní sbor Spektrum pod vedením sbormistra Jana Staňka dosáhl krásného úspěchu na zahraniční scéně. Na mezinárodním soutěžním festivalu komorních pěveckých sborů v Takarazuce v Japonsku (28. TICCC) získal ve velké konkurenci stříbrnou medaili.
Jan Rybář, neděle 11. listopadu 2012
Magazín > Sborový život
Pěvecký sbor Spektrum reprezentoval v Japonsku
Když jsme na podzim roku 2011 obdrželi pozvánku na mezinárodní soutěžní festival do Japonska, naši účast jsme si neuměli vůbec představit. Naše přihláška s přiloženým CD ale úspěšně prošla výběrovým sítem prvního kola, a po více než půlročních intenzivních přípravách nás 19. července v 17:45 místního času na letišti v Osace vítala paní Suzuto s vlaječkou festivalu.
V rámci festivalu jsme absolvovali celkem 3 vystoupení. Krátké upoutávkové, ve vestibulu lokální vlakové stanice v centru města, hlavní soutěžní a na závěrečném specielním koncertě vítězů festivalu.
Při soutěži se nám do zaplněného sálu s kapacitou 500 míst a naprosto vynikající akustikou zpívalo skvěle, možná i díky celkově velmi příjemné atmosféře, kterou zajišťovala jak bezchybná a precizní organizace festivalu, tak i ryze přátelské vztahy mezi jednotlivými sbory. Soutěžní program byl omezen deseti minutami a neobsahoval povinnou skladbu.
Přestože všechny zúčastněné sbory zpívaly nádherně, nebylo příliš těžké identifikovat budoucího vítěze naší kategorie (contemporary music) a i nastávajícího nositele ceny Grand Prix festivalu – dívčí sbor střední školy v Aichi, který si svým precizním projevem i hlubokým procítěním doslova podmanil veškeré posluchače v sále.
O to víc nás potěšilo naše vlastní umístění, díky jemuž byl náš sbor vybrán k účasti na specielním závěrečném koncertě vítězů. Zde jsme dostali větší časový prostor předvést více z našeho repertoáru, včetně krátkého zasvěcení do problematiky tvorby a využití alikvotních tónů ve sboru. Ohlasy diváků byly obrovské a my cítili velikou radost z nadšení publika i dobře odvedené práce.
Není možné se také nezmínit o způsobu předávání hodnocení poroty, které probíhalo netradičně ústní formou. Během desetiminutového rozhovoru sbormistra a zástupců sborů s každým z pěti porotců bylo možné vyslechnout veškerou chválu i kritiku svého výkonu na velmi profesionální, ale především lidské úrovni. Vždy po přesně určeném čase zazněl gong, při kterém se skupinky přesunuly k dalšímu porotci. Rozhovory to byly inspirativní a nás potěšil zejména upřímný zájem mezinárodní poroty o specifika alikvotního zpívání i nadšení z našeho sborového zvuku.
Dalším vystoupením, již po ukončení festivalu, byl koncert při příležitosti 5. výročí otevření koncertního sálu Satonone Hall v Sandě. Spolu s místními dětskými sbory a festivalovými kolegy z Číny a Filipín jsme měli tu čest zazpívat si v bezpochyby největším a akusticky nejúžasnějším koncertním sále, se kterým jsme se kdy setkali. Nedílnou součástí akce pak byla závěrečná párty s občerstvením pro všechny zúčastněné zpěváky, kde jsme se v příjemné atmosféře spřátelili, společně si zazpívali a někteří dokonce měli možnost vyzkoušet, jak se nosí pravé kimono.
Japonsko je země plná protikladů. Na jedné straně historické památky a kultura stará tisíce let, a na straně druhé nejnovější technické vymoženosti. Šógunův palác Nijō-jō v Kyótu s vrzající „slavičí“ podlahou, Cesta filosofů, Zlatý pavilon, nádherné zahrady s chladnými zákoutími u bublajících pramínků a potůčků, kde je možné si odpočinout v horkém a vlhkém japonském létě, jezera a jezírka plná zlatých ryb, chrámy ve starobylé Naře, kde si můžete koupit kaligrafii napsanou na místě přímo pro vás jako potvrzení o návštěvě chrámu a kde v parku turisté krmí speciálními sušenkami posvátné jelínky. Tradice a historie na vás prostě dýchá na každém kroku. A když o chvíli později uháníte Šinkanzenem rychlostí 300 km/h, ani vám to nepřijde zvláštní. V moderním metru potkáte Japonky a Japonce v tradičních kimonech mířící na snad všudypřítomné slavnosti čehokoliv i civilně oblečené zaměstnance v klasickém stejnokroji – bílá košile, černé kalhoty a boty.
Všude je naprostá čistota. Hygienické návyky jsou Japoncům vlastní stovky let, už od dob, kdy ještě Evropané považovali mytí za zbytečné, ne-li škodlivé. Nemůžeme tedy opomenout zmínku o japonských toaletách, kde může být pro cizince značně obtížné odhalit, k čemu jednotlivá tlačítka na ovladači WC slouží.
Fascinující je japonský smysl pro organizovanost. V Japonsku jsou potřeby společnosti nadřazeny přání jednotlivce, a proto je vhodné i pro udržení přátelských vztahů potlačit individualistické sklony a raději se přizpůsobit. S časem se hospodaří s přesností na minuty. Není nic neobvyklého, když na rozpisu zvukových zkoušek objevíte: Spektrum14:23–14:48 a tři minuty před koncem do zkušebny vběhne roztomilá uniformovaná holčička s culíky a předtištěnou cedulí: „3 minuty do konce zkoušky“.
Anglicky se tu člověk moc nedomluví. Například jídlo je obvykle nutné si objednávat podle obrázku nebo plastového (velmi realistického) modelu ve výloze, byť nakonec často vypadá úplně jinak. Někdy se člověk cítí mírně řečeno šokován, a jindy zase velmi příjemně překvapen – což se dá vlastně zobecnit na veškeré naše dojmy z Japonska.
Způsob života je dost odlišný od toho našeho. Něco je spíš úsměvné, např. smrkání (je výrazem jakési neslušnosti, či spíše neestetičnosti vůči přítomným) versus srkání (je výrazem kladného vztahu ke konzumovanému pokrmu). Podávání ruky už není v Japonsku tak úplné tabu, i když vzájemně si Japonci ruce nepodávají, zato se neustále uklánějí, a to i do telefonu. Japonci při své slušnosti a úslužnosti vlastně žijí v neustálém předklonu. Rádi si vyměňují vizitky a dárečky (bylo dobré mít vždy nějakou drobnost po ruce), ze kterých mají nefalšovanou radost, ovšem obojí je třeba předávat (i přijímat) oběma rukama, jinak je to považováno za nedbalost, a tudíž nezdvořilost. Zdvořilost a ohleduplnost zde člověka ze střední Evropy upoutá na první pohled. Velmi nezvyklá je také snaha vyhovět každému přání, a to doslova za každou cenu. Vyslovit neuváženě otázku s nádechem přání má někdy nečekané následky…
Týden v Zemi vycházejícího slunce v nás všech zanechal spoustu nezapomenutelných zážitků. Na závěr je nutné dodat, že naše koncertní cesta byla podpořena grantem Ministerstva kultury ČR na podporu zahraničních kontaktů v oblasti neprofesionálního umění, za který jsme stejně jako za veškerou podporu našich blízkých i fanoušků sboru neskonale vděčni.
Už teď jsme zvědaví, kam se podíváme příště.
Arigató gozaimašta! Sajonara!
Praha (Hlavní město Praha) – zal. 2003
smíšený sbor
© Unie českých pěveckých sborů, 2003-2024
Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.