Rubínek společně u moře

Pravda, cesta do Bulharska byla značně strastiplná, ale hned první odměnou byl pohled na Černé moře, který se nám naskytl už z autobusu.

Vzpomínám na své začátky v Rubínku. Všichni nově příchozí jsme byli vystrašení z nového prostředí, neznámých lidí a současně plni očekávání. I tak vypadal příjezd do Balchiku. Kvůli (nebo možná díky) zvláštní organizaci jsme absolutně netušili, čím vším se naplní příští dny.

První den jsme strávili velkým množstvím uvítacích ceremoniálů, ubytováním, handrkováním o pokoje a lepší koupelny, vybalováním a procházkou po pobřeží. Podobnou jako byl první společný koncert kdysi dávno.

Ve čtvrtek 7.6. se nám podařilo úspěšně odzpívat soutěžní pásmo zahrnující i dvě bulharské skladby, jež se setkaly se značným úspěchem.

Celým festivalem nás pak provázely dvě skladby. Autorská skladba finského skladatele Juhy Holmy a hymna Balčiku. Sborová hymna Rubínku neexistuje. Přesto tu však jsou písničky, které mě za těch deset let neopustily. Jsou to skladby, o kterých se stačí zmínit před kýmkoliv, kdo kdy prošel muzikantskýma rukama manželů Zerzánových a každý z těch věčných zpěváčků si je s vámi dokáže znovu s láskou zazpívat. Dvě z těchto věčných skladeb jsme odzpívali i v soutěžním provedení – Prsten z Moravských dvojzpěvů od A. Dvořáka a Jede sedlák.

Paralela dnů a let pokračovala, ale za zmínku stojí jedno rodinné odpoledne, které jsme společně strávili na pláži u moře. Za tolik let jsem koncertů odzpívala nepočítaně. Ale nikdy jsem nezpívala obyčejnou českou lidovou písničku za doprovodu šumějícího moře. A tenhle maličký koncert na pláži nebyl koncertem ve sborovém kroji, pro spoustu lidí, ve správném pěveckém postavení. Byl to koncert v plavkách, v neuvěřitelně spontánní náladě a především byl věnovaný těm, kteří si zasloužili o tuhle největší, bezmála čtyřicetičlennou rodinu. Koncert pro nás všechny.

Vyhlášení výsledků bylo pochopitelně v samotném závěru festivalu. Kromě mnoha vřelých polibků a potřásání rukou jsme si odvezli i ocenění za nejlépe provedenou bulharskou skladbu zahraničním sborem, spoustu diplomů za účast, včetně ocenění „Budoucnost Evropy“ pro všechny tři zúčastněné dětské pěveckých sbory , neboť soutěže se zúčastnily i sbory ženské a smíšené.

Poslední večer jsme si všichni báječně užili společně se všemi šestnácti sbory na závěrečném večírku u pobřeží. A jediné, co nás možná trochu trápilo, byl fakt, že je to večer poslední. Stejně tak jako bude vždycky trápit ty nejstarší ze sboru, že v momentě, kdy si nejvíce začnou užívat tu neuvěřitelnou sborovou atmosféru se vším dobrým i zlým a nejvíce si začnou uvědomovat, jaký zázrak tohle všechno je, musejí odejít.

A tak jsme v neděli ráno zabalili všechny kufry, udělali čtyřicet balíčků svačin a vypravili se zpět domů.

Mám-li přemýšlet nad tím, co bylo nejlepší na Bulharsku 2012, odpověď je jasná: Nejlepší byl Rubínek!