Může chorál po tisíci letech ještě ovlivnit současné umění?

Asi všichni tušíte, co gregoriánský chorál znamenal pro katolickou liturgii. Škoda, že už neznamená. Má to několik důvodů. Římská liturgie používala latinu jako liturgický jazyk a gregoriánský chorál je s latinou skutečně pevně spjat. Když koncilní otcové na Druhém vatikánském sněmu povýšili národní jazyky na jazyky liturgické, „pozici“ latiny to samozřejmě oslabilo, ale neznamenalo to, že by liturgie konaná latinsky byla snad zakázaná. O tento zkreslený nepravdivý názor se zasloužili ti, kdo koncilní dokumenty interpretovali nepřesně.

Dalším důvodem špatného chápání chorálu je u nás ta skutečnost, že mezi lidmi značně ubyla znalost latiny. Ochabující obliba chorálu je často zdůvodňována názorem, že chorál je nudný na poslech. Tak předně: Chorál nebyl a není určen k poslechu, chorální melodie jsou určeny ke zpěvu. Vinu na názoru, že chorál je nudný, nesou ti, kdo jej nudně interpretovali. Ano. Chorál. nezná prudká hnutí mysli, nezná vášně, výlevy citů, přehnanou sílu, ani strhující a fascinující rytmy. Chorál je modlitba oproštěná od zmatků, marnivostí a rafinovaností tohoto světa. Chorál nemůžeme posuzovat měřítky naší současnosti. Chorál je světem sám pro sebe. Vlastní jiná měřítka — obrazně řečeno – vykrystalizoval vlastně z absolutního ticha. My býváme zahlcováni nejenom hlukem, ale bohužel i hudbou od rána do pozdního večera, ať doma, na ulicích, v dopravních prostředcích, v obchodech a často i na pracovištích. Nezapomínejme na nebetyčný rozdíl života doby, kdy chorál vznikal a tříbil se — od doby, ve které žijeme dnes. Tehdy pramenil z klášterního ticha jako zpěv ducha‚ srdce‚ úst a hluboké víry k oslavě Boha. Dnes jsme doslova ubíjeni hudbou hřmotnou, o něco hlučnější a agresivnější, než tomu bylo ještě včera. Před tisíci lety jednohlas, dnes harmonie velice „zahuštěné“, jak říká jeden můj známý: „harmonie pod žebra“.

Lidstvo prošlo dlouhým vývojem a mnohým vděčí za mnohé. Život se nám v něčem samozřejmě zjednodušil. Jsem rád, že součástí mého bytu je koupelna, kde z kohoutku, dle přání a potřeby, teče teplá voda. Vážím si všech vymožeností, které mohu využívat. Vážím s i všeho, co mi usnadňuje život.

Obdivuji přírodu, že nastává jaro s takovou pravidelnosti. Obdivuji vonící květy i čas zralých plodů. Obdivuji přírodu, která zná čas květů, zrání, sklizně i zimního odpočinku. Ubíjí mne shon a nesmyslný závod s časem. K měření sportovních výkonů už i sekundy dělíme na jejich zlomky. Jak lidstvo využívá ten „ušetřený čas“? Málo už chodíme, většinou jezdíme, dokonce i létáme. Bič času neúprosně bičuje. Dnes na 100%, zítra alespoň na 110 %. Bude existovat někdy někde nějaká hranice?

Nedávno jsem byl v jednom městě, kde klášter s kostelem za 800 let trvání čtyřikrát vyhořel. Čtyřikrát byl vybudován znova. Mnichové se tam dožívali v průměru 33 let života. Vybudovali dílo, kterému se dodnes obdivujeme. Jak to dokázali?

Co touto úvahou chci naznačit? Chorál je hudba, která existuje, i když se nezpívá. Tak jako v hlubinách oceánů existují tvorové, nezávisle na tom, zda-li je spatří lidské oko, tak stavby katedrál zdobí výtvory poctivých kameníků, které také v té výšce nikdo neuvidí. Tak i chorál čeká, čeká trpělivě na toho, kdo si přečte a zazpívá jeho skromné poselství, poselství vytrysklé z pokorného srdce.

Vývoj hudby, počínaje vícehlasem, přidával další a další složitosti. Napřed ve vedení hlasů, později v harmonii, šíři dynamiky a tím i výrazu, nakupením těch nejrůznějších nástrojů. Opět známá snaha člověka: víc, víc, ještě víc. Hymnus Te Deum laudamus… by dle našich současných představ asi vyžadoval veliký sbor, znamenité varhany, břeskné trumpety, pozouny, tympány, ohlušující fortissimo, které i okna katedrály. Tentýž hymnus – chorální – nemá za cíl rozechvívat okna katedrály, ale rozechvět nitro zpěváka a naplnit je klidnou a vědomou vděčností Bohu.

Obtíž současného člověka – pochopit krásu chorálu v jeho prostotě – spatřuji v tom, že se nedokáže oprostit od mnohostí tohoto světa. Mám takový zážitek. V roce 1992 se konal v Brně týdenní seminář interpretace gregoriánského chorálu. Přednášel Prof. Dr. Franz Karl Prassl z Grazu. V osm hodin ráno po snídani, začínaly přednášky s ukázkami a studiem chorálu až do oběda. Po obědě program pokračoval až do mše, která byla denně zpívaná. Zpívalo se to, co se od rána nastudovalo (propria i ordinária). Po mši byla večeře a po té další program, který už nespočíval ve zpěvu účastníků, ale v aktivním poslechu zvukových snímků nejrůznějších evropských schol. Tento poslech trval do 22. hodiny, některý den ještě déle. Pak teprve nastal noční klid s odpočinkem. Tento seminář probíhal v biskupském gymnáziu, kde jsme byli ubytováni. Kaple i jídelna byly „pod jednou střechou“, tak nedocházelo k žádnému přecházení z budovy do budovy a zbytečnému zdržování. S přednášejícím Prof. Dr. Prasslem šlo o práci náročnou, usilovnou, metodickou a nanejvýš soustředěnou. V jakémsi úzkém objetí unison a betonové budovy jsme byli celý týden. Chorální zpěvy se zpívaly samozřejmě bez doprovodu. Nikdo po celou tuto dobu neslyšel jediný akord.

Po ukončení této náročné akce a rozloučení s Prof. Dr. Prasslem i ostatními spoluúčastníky jsem nastoupil do autobusu na zpáteční cestu do Prahy. Po chvíli klidné jízdy‚ jsem si uvědomil, že v duchu slyším jen krásná unisona. Až tehdy jsem sám na sobě poznal svobodu a prostotu jednohlasu. Tento osvobozující pocit jsem prožíval ještě asi tři dny. Harmonické myšlení a představy se mi vrátily až ve chvíli, kdy jsem zasedl za varhany a musel jsem hrát. Tehdy jsem na sobě poznal a pochopil jsem, proč v naší době není chorál přijímán, proč je mu upírána síla prožitku. Je třeba si ovšem uvědomit, že síla chorálního prožitku není vůbec vnější, nesměřuje ven, ale směřuje naopak dovnitř. Není proto divu, že současný svět právě tomuto „dovnitř“ nerozumí.

Obměňme trochu motto dnešní úvahy: Může chorál po tisíci letech ještě oslovit současného umělce? Já se domnívám, že ano, ale ten člověk by nutně musel být prostoupen pokorou. K pochopení toho, co mám nyní na mysli, vyhroťme situaci do dvou extrémů. První umělec se zeptá: „O čem to vyprávíš, ty stařičká melodie, čím můžeš potěšit, oslovit proměnit mé nechápavé srdce a pyšnou mysl?“