Zemřel skladatel Jan Hanuš

Narodil se 2. května 1915 v Praze, vyrůstal na venkově v nehudebním prostředí, do styku s hudbou přišel jako divadelní ochotník. Studoval v Praze obchodní akademii a zároveň soukromě skladbu u Otakara Jeremiáše. Po absolutoriu obchodní akademie byl zaměstnán v nakladatelství František Augustin Urbánek a synové (Fr. A. Urbánek byl jeho dědeček), při čemž absolvoval pražskou konzervatoř, obor dirigování (sborové u Metoda Doležila a orchestrální u Pavla Dědečka).

Za okupace a po osvobození byl vedoucím Urbánkova nakladatelství, členem výboru Přítomnosti, Společnosti Zd. Fibicha, J. B. Foerstra a O. Ostrčila. Působil jako redaktor Národního vydavatelství Orbis a do r. 1955 hlavním redaktorem hudebního odboru Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (odpovědný redaktor sbírky Musica Antiqua Bohemica). Založil hudební nakladatelství Panton, byl aktivním členem Svazu československých skladatelů. Dále byl také předsedou České společnosti pro hudební vědu, člen řídícího výboru ISME (mezinárodní společnost pro hudební vědu) a předseda jeho české sekce, místopředseda České hudební společnosti, člen festivalového výboru Pražského jara, organizačně činným byl ve společnosti pro soudobou hudbu Přítomnost. Jako redaktor se podílel na vydání sebraných prácí Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha a spolupracoval na kritickém vydání děl Leoše Janáčka.

Jeho esteticko-etické názory asi nejvíce ovlivnil jeho učitel kompozice a později celoživotní přítel Otakar Jeremiáš, Ludwig van Beethoven, Gustav Mahler a především Antonín Dvořák, jehož souborné kritické dílo Hanuš vydával (šéfredaktor od r. 1952). Ten mu byl vzorem svou vzácnou zodpovědností za každou notu, která z jeho ruky vyšla, i za až krutou důslednost, s níž dokázal už hotová díla retušovat.

Hanušovo dílo, zasahující takřka do všech skladebných oborů a žánrů, můžeme dle jeho esteticko-etických názorů rozdělit v podstatě do dvou oblastí. První skupinu představují díla, v nichž se snaží rozmnožit dosavadní tvůrčí výboje vlastním přínosem. Patřilo by sem sedm symfonií, mapujících jeho pohnutou životní pouť v letech 1941–2000. Jejich koncepce již na první pohled zaujme jako celek vzájemnými kontrasty, nikde se neopakujícím řešením a přece důslednou jednotou. Podobně bychom mohli mluvit o jeho třech koncertech (houslový, op. 112, violoncellový, op. 117 a klavírní, op. 125), o dalších třech dvojkoncertech (pro varhany, harfu a smyčce, op. 31, pro harfu, hoboj (flétnu) a orchestr, op. 59 a pro violoncello, klavír a dechy, op. 67) nebo o třech oratoriích (Zpěv naděje, op. 21, scénické Ecce Homo, op. 97 a Requiem, op. 121), sedmi operách, třech celovečerních baletech, cyklech sonát, smyčcových kvartetech apod. Zde Hanuš neváhal před žádným experimentem, byl mezi prvními, kdo v Čechách experimentuje s elektronikou a musique concrète, míšením žánrů (opera Plameny, op. 14, 1941–4).

V druhé tvůrčí oblasti Hanuš vědomě slouží. Je to především říše dětí a mládeže (vokální i instrumentální) a amatérských souborů (jeho sedm mší). Zde všude vychází ze zásady, že právě věci nové jsou prosté. Jeho novátorství je neseno záměrem pedagogickým, jehož počátky hledejme ve spolupráci s ISME, kde v šedesátých letech (až do zákazu stranickými orgány) byl členem Board of Directors. Přestože sám nikdy neučil (jako nestraník nesměl), zůstal pedagogice věrný a již ve vysokém věku (2002) spoluvytvářel Projekt Comenius a k uctění svých urbánkovských nakladatelských předků spoluzaložil Nadaci Františka Augustina Urbánka.

Jan Hanuš do posledních chvil svého života neúnavně pracoval. V roce 2003 dokončil skautsko-ekologickou operu Zelený svět, určenou k provozování v přírodě, revidoval některé své starší skladby a pracoval na vokálních kompozicích (např. pro Smíšený sbor středoevropské mládeže Vocalissimo, jehož byl patronem). Jeho posledním dílem byly snadné duchovní sbory na texty Matky Terezy z Kalkaty. Kromě skladatelské činnosti se soustředil na realizaci Projektu Comenius, který (za podpory Nadace Františka Augustina Urbánka) prostředky umělecké a tělesné výchovy připravuje nastupující generace na život v globalizaci a preventivně je vyzbrojuje proti všem závislostem a jejich důsledkům.

Poslední rozloučení s velkým mistrem se koná v sobotu 7. srpna ve 13 hodin v bazilice sv. Markéty v Břevnovském klášteře.