Jaroslav Dostalík: Louka široká

Lidové písně pro dětský sbor – Základy vícehlasého zpěvu

Přechod od jednohlasu k vícehlasu představuje v práci dětského pěveckého sboru novou kvalitu. Vícehlas obohacuje a aktivizuje harmonickou představivost zpěváků a rozvíjí jejich cit pro polyfonní vedení hlasů, které svými nároky na přesnost komplementárních rytmů příznivě ovlivňuje rozvoj jejich rytmického cítění.



Jiří Kolář, pátek 16. června 2006
Magazín > Studie a recenze

Výřez obálky prvního vydání.

První etapu přechodu k vícehlasému zpěvu tvoří dvojhlas. Je důležitý i pro výchovu intonační čistoty. Z. Kodály říká, že teprve dvojhlasý zpěv, v němž se oba hlasy vzájemně vedou a podporují, umožňuje kontrolu čistoty melodické linky a zhmotňuje latentní harmonii jednotlivých tonálních a intervalových vztahů.

Výbornou pomůcku k překonání prvních úskalí dvojhlasého zpěvu připravil pro naše dětské sbory zkušený hudební pedagog, sbormistr a skladatel, nositel národních sbormistrovských Cen Františka Lýska a Bedřicha Smetany PhDr. Jaroslav Dostalík. V nakladatelství Panton International Praha vyšlo v roce 2005 již druhé, revidované a doplněné vydání jeho publikace „Louka široká“, nabízející v progresivně uspořádané metodické řadě dvojhlasé úpravy našich lidových písní ze všech folklorních oblastí Čech a Moravy.

V krátké předmluvě definuje autor nejprve předpoklady vokálního vícehlasu – schopnost provádět dvě základní hudebně myšlenkové operace: sluchovou analýzu a pěveckou syntézu, které probíhají v našem vědomí současně. „Dobře naučená a v paměti usazená melodie (včetně textu)“, uvádí autor, „dává zpívajícímu možnost odpoutat část pozornosti od vlastního pěveckého výkonu a zaměřit ji aktivně k hudebním prvkům, jejichž vznik je mimo hudební vědomí. Kapacita této „vedlejší“ pozornosti je však zpočátku velmi malá; stačí postihovat obvykle jen jeden cizí prvek (tj. tón) a teprve postupně se adaptuje na rostoucí počet i kvalitu těchto prvků a na jejich pohyb. Jakmile to však zpěvák dokáže, vytváří si vlastně novou, syntetickou tónovou i tónově–pohybovou představu svého i cizího hlasu, v níž cizí tóny tvoří jakýsi index vlastního vokálního projevu – už ne jeho ohrožení, nýbrž jeho obohacení.“ Při stanovení jednotlivých metodických kroků se opírá o hudební historii a aplikuje principy vývoje evropského vícehlasu na vhodné melodie lidových písní. Tuto metodickou řadu tvoří:

1.stranný pohyb (spojení cantu firmu s prostou nebo rytmicky členěnou prodlevou ve vrchním nebo spodním hlase, č. 1 – 9),

2.protipohyb (č. 10 – 19),

3.paralelní pohyb (č. 20 – 48) a

4.křížení hlasů (č. 49 – 55).

Dalších deset písní (č. 56 – 65) přináší prvky trojhlasu dělením jednoho z hlasů protipohybem, nepravý trojhlas (dvojhlas se sólem), trojhlas využitím prodlevy s protipohybem nebo s paralelním pohybem a konečně výhled do čtyřhlasu. Sbírku uzavírají Tři kánony na modální nápěvy lidových písní z moravských Kopanic.

Navzdory klesajícímu uplatnění lidových písní v současných učebnicích hudební výchovy pro základní školy zůstává lidová píseň jako hudební mateřština ideálním, přirozeným východiskem i pro rozvíjení základů vícehlasého zpěvu. Přibližně polovinu z 68 číslovaných úprav tvoří písně české, druhou písně moravské. Více než polovina uvedených písní bude pro sbormistry milým překvapením, protože se s nimi budou mít příležitost setkat asi poprvé. Pokud jde o jejich tónorod, přibližně dvě třetiny jsou v tónině dur, zbývající pak v tónině moll (aiolské, melodické i harmonické) nebo tóninách modálních (dórské, lydické, mixolydické). Jen vzácně se objevuje vybočení nebo modulace. Z hlediska rytmicko–metrické struktury má převážná většina písní pravidelný tvar, pouze ve čtyřech případech najdeme střídavé metrum a v dalších čtyřech metricky neukotvený deklamační rytmus (halekačky). Autor správně preferuje a cappellové úpravy, jen čtyři využívají klavírní doprovod a dvě doprovod zobcové flétny.

Při výběru písní využil autor i svých bohatých didaktických zkušeností. Úpravy plní svůj didaktický úkol, aniž by sebeméně narušily obsahový charakter písní, jejich folklorní pel. Přitom však zůstávají i v těch nejjednodušších formách malými, kompozičně originálními, nápaditými, interpretačně atraktivními uměleckými díly. „Moravské uspávanky z Karlovic, Laškova a Hrozenkova“, temperamentní „Muzikanti, co děláte“, nebo již zmíněné poněkud náročnější „Tři kánony na modální nápěvy lidových písní z moravských Kopanic“, ale i další úpravy Dostalíkova zpěvníku se jistě stanou úspěšnými čísly koncertních programů nejen přípravek našich dětských sborů.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání   Cookies

Časopis Cantus   Festa academica   czech-choirs.eu (en)