Kaufmannova éra v československém pěvectvu 2/5

Příspěvek k dějinám pěvectva, jehož autorem je hudební organizátor Alois Hraba, byl uveřejněn ve zvláštním čísle Věstníku pěveckého a hudebního (Slavnostní list na paměť I. národních pěveckých závodů pěvecké obce československé v Praze ve dnech 15. –18. dubna 1922) v Praze roku 1922.



Alois Hraba, pátek 21. ledna 2005
Magazín > Historie

prof. Dr. Emilian Kaufmann

Nový předseda vynikal hudebním vzděláním, zkušeností pěveckou, které nabyl jako zpěvák i sbormistr, širokým rozhledem, láskou k věci pěvecké, z níž prýštila chuť k práci, spojená s osobní energií a obětavostí. Vynikající jeho veřejné postavení jako universitního profesora a tou dobou člena městské rady pražské činilo jej kromě jeho odborné znalosti a zkušenosti nad jiné způsobilým representovati Jednotu pěvectva také na veřejnosti. Ne bezvýznamnou okolností pro naši věc bylo i to, že byl zámožný, neodvislý muž a k tomu bezdětný.

Takovými přednostmi vybaven ujal se s chutí reformního díla v pěvectvu. Bylo mu to jako lékaři (náhodou byl právě jako i potomní redaktor Věstníku, velezasloužilý MUDr. Z. Janke, odborným lékařem ústrojí hlasového a sluchového) léčiti mnohé zastaralé neduhy, posilovati to chabé naše tělo a vlévati do něho novou jarou krev a mízu.

Vzorem mu byla organisace Obce sokolské, přizpůsobená poměrům pěveckým a organisace německého Sängerbundu, který jen v Čechách již r. 1868 sdružoval o 73 spolky více, než měla celá Jednota v zemích koruny české i s Vídní dohromady. Organisátor německého pěvectva Dr. Otto Elben (1862) předešel nás v tom o dobrých 33 let. Kde byli naši předáci v těch dobách, že neviděli aspoň u nejbližších sousedů Němců výsledky organisace, když už odmítli organisaci sokolskou jako prý zcela nevhodnou pro pěvectvo. Byla to bezradnost či nechuť k práci? Třicet let prospaných se těžko dohání!

V novém výboru došel předseda pro své plány nadšeného souhlasu a v některých jeho členech získal i schopné pomocníky.

Sám byl přesvědčen, že pěvectvo svou úlohu v národě dosud nedohrálo, ale že jen změněný úkol je čeká. Bylo-li zprvu spíše buditelem a šiřitelem národního uvědomění, příště má hledati svůj cíl především v pěstování a popularisování umění pěveckého a hudebního v nejširších vrstvách národa a tím přispívati k jeho zušlechťování.

Nápravy bylo třeba v hlavě i údech. Podle tištěného přehledu bylo r. 1895 sdruženo v Jednotě 80 spolků s 4795 pěvci a mimo Jednotu stálo 184 spolků s neznámým počtem členstva. Za celé poslední čtyřleté období přibylo Jednotě celkem již jen 16 spolků. Jak viděti, měly pouhé pěvecké sjezdy malou přitažlivost do Jednoty. I bylo předním úkolem výboru sdružiti všechny. Se vzrůstajícím počtem členů Jednoty bylo pak nutně třeba pomýšleti do budoucna na rozumnou decentralisaci zřízením župním. Župám měla připadnout starost o zakládání nových spolků, vzájemná podpora, přátelské styky, župní sjezdy. Pro spolky samé bylo třeba především zabezpečení dorostu a převýchovy všeho členstva.

To byly tak asi hlavní myšlenky, kterými se zabýval výbor z podnětu svého předsedy v prvních svých schůzích a přišel k přesvědčení, že k provádění těchto úkolů nezbytně je třeba periodického orgánu Jednoty. Tak došlo k založení „Věstníku Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských, listu věnovaného vniterným záležitostem Jednoty a společným zájmům všech zpěváckých spolků českoslovanských. “

Byla to do jisté míry odvaha pro pouhých 80 organisovaných spolků vydávati časopis, kdy v pokladně bylo všeho všudy 500 zl. a to na veškeré podniky Jednoty, a příspěvky členstva činily r. 1895 pouhých 110 zl. (zaplatilo z 80 spolků jen 22!). Nebylo vyškoleného redaktora ani dopisovatelů, pěvectvo nebylo zvyklé platit si svůj list, ani ho číst, tím méně se jím dát poučovat a řídit, a proto také, když bylo v lednu 1896 rozesláno 1. číslo všem spolkům, i neorganisovaným, byl mu předpovídán brzký, neslavný konec.

Také vskutku vrátily některé spolky Věstník nerozřezaný s poznámkou: „Nepřijímá se, zpět!“ O naprostém neporozumění, ba místy i nevraživosti svědčilo zvláště okřídlené slovo: „Věstník nás nespasí, my máme zpívat, ne číst!“, které se šířilo právě z kruhů, od nichž měla organisace pěvectva vycházet. Zato prvními předplatiteli Věstníku byli předseda a všichni členové výboru, kteří Věstník sami bezplatně psali a vydávali, a zůstali jimi po všechna léta, jak s uznáním kvituje Dr. Janke po převzetí redakce z rukou pisatele těchto řádků.

Předseda byl v jedné osobě jeho redaktorem, korektorem, hlavním dopisovatelem, administrátorem i expeditorem.

Hned v 1. čísle rozvinul nový výbor své plány na reorganisaci Jednoty a zpěv. spolků, rozvržené na řadu let v těchto 15 bodech, jež nebude na škodu nové generaci pěvecké po více než 30 letech znovu na paměť uvésti. Jsou dosud časové.

1. Změna stanov Jednoty.

2. Sdružení všech zpěv. spolků čsl. v Jednotě.

3. Zakládání nových zpěv. spolků, vzájemná podpora klesajících.

4. Slučování menších spolků a obrana proti pěv. odborům při spolcích nezpěváckých.

5. Pěstování přátelských styků mezi zpěv. spolky.

6. Zavedení jednotné soustavy a methody cvičební.

7. Péče o dorost pěvecký.

8. Povinné pěstování jednohlasých písní národních.

9. Přednášky o pěstění zpěvu a o významu zpěv. spolků.

10. Vydání sborníku pro zpěv. spolky.

11. Vydávání Věstníku pěveckého.

12. Vydávání nových sborů.

13. Založení ústředního archivu sborových skladeb.

14. Vedení statistiky a dějin spolků.

15. Po docílení úplné vnitřní organisace zakládání pěv. žup.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání   Cookies

Časopis Cantus   Festa academica   praga-cantat.cz   czech-choirs.eu (en)