O Foerstrových "Devíti sborech pro mužské hlasy", op. 37.

Nejširší působnost a účinek měla vždy Foerstrova tvorba sborová. Jednak proto, že ji mohlo provozovat velké množství zpěváků, jednak proto, že propojení slov a hudby je tak geniálně prosté a při tom účinné, že nelze pochybovat o záměru ani o pravdivosti skladatele. Zpěvák je rád, když ví, co zpívá a proč zpívá. Je šťastný, když má k prováděnému dílu osobní vztah. Ten dává sborovému zpěvu vyšší smysl a povyšuje ho na umělecký projev. A Foerstrovy sbory jsou lidově prosté, nekonvenční, prožité a procítěné, každému přístupné, a především – mají srdce! Proto získávají i srdce posluchačů.



Antonín Džbánek, středa 8. dubna 2009
Magazín > Studie a recenze

Josef Bohuslav Foerster

Langhans / Langhans

Sborové umění J. B. Foerstra vychází z jeho nejniternějších citů a přesvědčení. Lásku ke sborovému zpěvu zdědil Foerster po předcích. Jeho dědeček, otec i strýc psali sborové skladby a on sám začínal jako sborový zpěvák na kůru v Osenicích a u sv. Vojtěcha v Praze. Byl zpěvákem pražského Hlaholu, kde zpíval první bas. S Hlaholem také kráčel ve Smetanově pohřebním průvodu 15. května 1884 z Týnského chrámu na Vyšehrad.

Když odjížděl do Hamburku, mezi knihami, které si s sebou vzal, byly i Sládkovy Selské písně a české znělky, jeho nejmilejší verše. Daleko v Hamburku z pocitu odloučení od domova a české krajiny rozkvetla krása těchto veršů, když v letech 1894–1897 vznikly tři sešity obsahující jeho nejslavnějších Devět mužských sborů (op. 37, v tisku op. 47), které jsou z nejoblíbenějších právě pro svou citovou náplň.

Svou vnitřní touhu svěřuje Foerster zdánlivě nevýraznému prostředku – mužskému sboru, který však dokáže dokonale vyjádřit skladatelovy pocity a nálady. Mužský sbor je tím určen k vyzpívání jak mužné radosti tak bolesti života. Již první sbor sbírky Oráč (na slova moravského kněze a básníka Karla Dostála-Lutinova), se zdá být prostý až šedý, kdy oráč rozjímá o své práci. Ovšem význam jaký tomu skladatel propůjčuje je nepřekonatelný. Již zde můžeme pozorovat všechny znaky Foerstrova slohu: překrásnou deklamaci, nádhernou polyfonii, vláčnou melodiku… Ještě výraznější je druhý sbor sbírky Mé orné půdy každý hon, na slova Sládkova. V prvém sboru měl Foerster na mysli Oráče všech národů (Krista), zde jde výrazně o českého venkovana… Je to sbor tvrdý, odbojný až vzdorovitý. Následuje něžný sbor Píseň jarní a v dalším sešitě ty nejslavnější Foerstrovy sbory: Velké, širé, rodné lány, Polní cestou a Skřivánkovi. Prvý z nich, slunný a zářivý, dojem širého českého kraje, plného zeleně a vlnícího se obilí. Chvíle plná štěstí se přelévá i na posluchače… Jiný smysl má ale sbor Polní cestou. Jde o májovou krajinu v Čechách, do které se promítá tragický úděl člověka – venkovský pohřeb mladé dívky. Sbor vyjadřuje tichý smutek v klidu přírody rušeném hlasem zvonů… Protikladem je pak sbor Skřivánkovi, píseň s nádhernou zvukomalbou znázorňující zpěv skřivánka. Třetí sešit začíná meditativně sborem Z osudu rukou, který svou filosofickou zahloubaností přináší mocný kontrast celku. Nikdo před Foerstrem ani po něm takový sbor nenapsal, tvrdí Dr. Plavec. Úděl člověka, který umírá jako klas, aby vzešel v Boží zahradě pojal skladatel i básník jako přirozenou nutnost. Poslední dva sbory líčí v podobenstvích lidský osud: Stav si, stav si, vlaštovičko popisuje, jak novomanželé ve svém novém domku pozorují hnízdo vlaštovky; Když jsme se loučili je hlubokým a jímavým citovým popisem smutného loučení dvou blízkých lidí, a jeho vypjatá dramatičnost vyjadřující skladatelův stesk po domově musí být každému zřejmá…

Nepochybuji, že splní svůj účel i připomenutí, jak o Foerstrově sborové tvorbě a Devíti mužských sborech smýšleli význační čeští hudební skladatelé a sbormistři:

Jan Hanuš (1915-2004), český hudební skladatel:

Foerstrův duchovní svět objímá lidské dějiny od starokřesťanského Agapé až po zásadu velkého antropologa, filozofa a kněze Pierre Teilhard de Chardin, kterou celým dílem vlastně anticipoval: „Cenu má jen věrná činnost pro svět v Bohu“. Jaká svoboda pak pro práci a pro lásku! Z těchto základů pak roste tvorba hudební, literární i výtvarná, u Foerstra samozřejmě se zdůrazněním složky hudební. Významnou roli v něm hraje nástroj nejkrásnější – lidský hlas. I zde spolupůsobí jeho hluboké znalosti literární a láska k poezii. Básníkem jeho začátků i let zralosti byl Josef Václav Sládek. V něm nalézal v ideálním souznění vše, čím tehdy žil a právě na Sládkově poezii položil nepominutelné základy českého sborového zpěvu. V interpretační dokonalosti, zvláště těles učitelských, se pak šířila sláva české hudby po celém světě…

(2001)

PhDr. Zdeněk Šesták, hudební skladatel a muzikolog:

„Dílo J. B. Foerstra je mi velice blízké. Jeho duchovní rozměr je nad veškerou pochybnost, jeho cudná a neotřelá krása má mimořádnou působivost a mravní ethos. Jednou z prvních Foerstrových skladeb, jež jsem jako chlapec mohl důkladněji poznat, byl mužský sbor Z osudu rukou. Že jsem se s tímto krásným dílem mohl blíže seznámit, k tomu přispěla osudová náhoda. Na konci roku 1940 zemřel u nás v Citolibech náhle v mladém věku oblíbený a krajně obětavý lékař MUDr. Navrátil. Ten předtím působil v Postoloprtech a po Sudety.

MUDr. Navrátil byl velice oblíbeným lékařem, proto mu mužský sbor citolibského Pěveckozábavního spolku, řízený učitelem K. Davidem (žák Eduarda Treglera), posílený řadou okolních pěvců především z řad učitelů, připravoval důstojné rozloučení. Zpíval jsem v tom více nežli padesátičlenném sboru II. tenor. Bylo to rozloučení manifestační a v tehdejším protektorátu doslova provokující, jež tak vlastně připomnělo nespravedlivé osudové vyhnání českých lidí z pohraničí. Tak jsme to chápali nejen my ve sboru, ale celá ta spousta účastníků tohoto pohřbu. Jednou z těch skladeb byl právě Foerstrův sbor Z osudu rukou. Mně bylo tehdy patnáct let a vše jsem vnímal daleko vzrušeněji. Ještě dnes si velice věrně vybavuji tu nevšední estetickou krásu, kterou jsem pociťoval při zkouškách této sborové skladby. Tehdy jsem jako gymnazista zastával místo druhého varhaníka v chrámu svatého Jakuba a bylo mně vlastní takovéto dur či moll, ale najednou tu bylo něco pro moji hudební zkušenost a vnímání naprosto jiného a nevysvětlitelného, podle mých tehdejších teoretických znalostí nedefinovatelného. Nejen hluboký obsah Sládkova básnického textu, ale především onen lydický tónorod, v němž se skladba pohybuje, to bylo neznámé fluidum, jež mě tehdy doslova fascinovalo. Byl jsem najednou sám na sobě svědkem toho, co lze doložit jako ethos hudby… Byl jsem tím dílem, které jsme studovali krok za krokem, notu za notou, aby vše bylo v harmonickém pořádku, doslova a do písmene uchvácen a omámen. Podobně tomu bylo o tři roky později, když jsme se na citolibském hřbitově loučili s mladou ženou za heydrichiády popraveného generála Šáry. Sbor Polní cestou jakoby byl doslova stvořen pro tuto velice smutnou chvíli. Celá ta příroda kolem, vše v květu, atmosféra slunného jarního dne včetně té ‚bludné včely’, poezie textu umocněné hudební zkratkou… Již nikdy v životě jsem neprožil takové sugestivní pocity pravdy a krásy v hudbě i ono absolutní souznění hudby a životní skutečnosti.“

(2006)

PhDr. Zdeněk Mahler, spisovatel a dramatik, filmový a televizní scénárista:

„Už je to šedesát let, zpívali jsme v Křižkovském několik skladeb od Josefa Bohuslava Foerstra – dodneška si nosím v paměti svůj druhý bas. Až se bude konat festival Foerstrovy sborové tvorby, tiše se v koutku přidám – budu sám sebe vyprovázet Polní cestou…“

(prosinec 2004)

Mgr. Luboš Sluka, hudební skladatel:

„Zůstává paradoxem, že Foerstrovo rozsáhlé, niterné a rozsochaté dílo nejednou, zřejmě právě onou mohutností, zavedlo někdy i upřímné ctitele Foerstrovy k povrchnímu pohledu na toto dílo – jakožto celek. Je tedy ke škodě Foerstrova odkazu, ale ještě daleko větší škodě samotných posluchačů a interpretů, že některé z nejvýznamnějších a nejdůležitějších skladeb mistrových jakoby stále byly zastřeny neproniknutelnou rouškou, či tajemným mlčením a tichem.“

(květen 1986)

prof. PaedDr. Jiří Kolář, předseda Unie českých pěveckých sborů:

„Sborové dílo Josefa Bohuslava Foerstra představuje v bohaté české sborové literatuře vzácné rodinné stříbro. Do svých početných vokálních skladeb ukládal osobitým kompozičním způsobem všechny své nálady, dojmy, radosti, smutky a touhy. Foerstrova hudba mě jako zpěváka provázela od útlého dětství, kdy jsem poprvé zpíval jeho Lesní studánku a některé další dětské sbory, až do svého působení v Pěveckém sdružení pražských učitelů. Pod citlivýma rukama prof. Metoda Doležila jsem celou svou duší vnímal a prožíval nádherný varhanní zvuk Foerstrových mužských sborů Oráč, Velké širé rodné lány, Polní cestou, Z osudu rukou, České krajině, Letní večer, Svatý Václave nebo dvojsborů Hymnus a Modlitba, abych za všechny jmenoval alespoň ty, jejichž hudba mě nenechávala usnout a natrvalo se vryla do mé paměti. Podobným způsobem mě později jako sbormistra oslovila Foerstrova tvorba pro ženské sbory, do jejichž interpretace jsem měl možnost vložit již svůj vztah k Foerstrově hudbě, obdiv k jeho citu pro přirozenost melodie, barevnost harmonie, dokonalé vyjádření obsahu textu. Rádi jsme se sborem Juventus paedagogica zpívali především jeho Dvojzpěvy pro ženské hlasy s průvodem klavíru nebo a cappellové cykly Bílá, červená a modrá a Čtyři ženské sbory, z nichž jsme s Písničkou slavili mnohé úspěchy na zahraničních koncertních cestách a sborových soutěžích.

Hudební odkaz Josefa Bohuslava Foerstra je nezapomenutelný. Z jeho díla čerpají poučení nové generace skladatelů a sborových dirigentů, jeho hudba pomáhá otevřít srdce zpěvákům i posluchačům. Je tomu tak dnes a pevně věřím, že tomu tak bude i v budoucnosti.“

(listopad 2004)

Jan Kasal, hudební skladatel, sbormistr a čestný dirigent Pěveckého sdružení pražských učitelů:

„U příležitosti 50. výročí úmrtí Josefa Bohuslava Foerstra si znovu připomínám, jaký význam mělo a má sborové dílo tohoto skladatele pro mou praxi sborového dirigenta a hudebního pedagoga a to z hlediska kompozičního mistrovství jeho skladeb, ale neméně, ne-li především, z hlediska etické hodnoty charakterizující Foerstrovu osobnost a promítající se do jeho celoživotního díla.

Osobně jsem poznal J. B. Foerstra až v posledních letech jeho života a mám stále před očima jeho ušlechtilou tvář zrcadlící duchovní fluidum filozoficky náboženského chápání světa, jež ho obestíralo.

Do krásy jeho skladeb jsem pronikal od svého mládí zprvu jako sborový zpěvák a náruživý posluchač koncertů různých sborových těles moravských i českých, především učitelských, později pak za studií na pražské konzervatoři, kde jsem absolvoval sborové dirigování právě Foerstrovým oratoriem Stabat Mater a ještě dále v časoprostoru své dirigentské spolupráce s řadou amatérských i profesionálních sborů, s nimiž jsem interpretoval velkou část sborového odkazu tohoto mistra. V mých vzpomínkách trvale zůstávají, jako zářivý maják, taková díla jako je Devět mužských sborů op. 37, dvojsbor Hymnus, Svatý Václav, cyklus smíšených sborů Vzhůru spáči a řada dalších.

Umělecký odkaz Josefa Bohuslava Foerstra a jeho mravní poselství je mementem pro současnou dobu, kdy celému lidstvu hrozí zhroucení do nekulturní propasti, do vesmírné tmy. Josef Bohuslav Foerster je světlo!“

(březen 2001)

Lubomír Mátl, docent JAMU v Brně, hlavní dirigent Pěveckého sdružení moravských učitelů, stálý sbormistr Pražského komorního sboru, umělecký šéf a dirigent Moravského komorního sboru:

„Přijetím do sbormistrovské třídy profesora Josefa Veselky na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (v ročníku 1959–1960) se mi otevřela možnost hlubšího poznání vokálních skladeb Josefa Bohuslava Foerstra. Jako zpěvák v Akademickém pěveckém sboru Moravan jsem zažil krásné interpretační okamžiky pod tvůrčím vedením sbormistra J. Veselky.

Jak přibývaly životní a umělecké zkušenosti, byly v mém dirigentském repertoáru vždy skladby J. B. Foerstra. Byly a jsou ať již v Pražském filharmonickém sboru (v letech 1980–1992), s kterým jsem provedl na příklad Glagolskou mši, cyklus smíšených sborů Vzhůru spáči, Stabat Mater nebo s Pěveckým sdružením moravských učitelů (které diriguji od roku 1976) Devět mužských sborů op. 37, dvojsbor Hymnus, Svatý Václav, Matičce, Otci I–II, Jarní píseň, Podzimní, Píseň lidu, Modlitby, Září a další.

Mohu jen konstatovat, že hudba Josefa Bohuslava Foerstra je stále živá i pro posluchače rozdílných hudebních zkušeností. Potvrzují to moje koncerty s PSMU i Pražským komorním sborem jak doma tak i v blízkém a dalekém zahraničí (Malta, Irsko, USA a Japonsko). Pro mne je Foerstrova hudební tvorba plná osobitého výrazu, křesťanské životní filozofie a duchovní hloubky.“

(únor 2005)

Antonín Šídlo (1925–2004), sbormistr a čestný dirigent Pěveckého sdružení pražských učitelů:

„Umělec řady profesí je nesmazatelně zapsán do srdcí několika generací sborových zpěváků, zvláště pak mužských pěveckých těles. Ponechám-li stranou jeho společenskou angažovanost, všestranné vzdělání, uměleckou, literární, pedagogickou, malířskou činnost i jeho celoživotní skladatelské dílo, chci se zmínit o tom, co mne jako sbormistra nejvíce oslovilo: Jsou to jeho mužské sbory a cappella. Kdo by např. neznal slavné sbory Polní cestou, Oráč, Velké, širé rodné lány, Z osudu rukou a další! Dokázal napsat pro lidský hlas pěvecké party v přirozeném rozsahu, na základě bohaté invence formální, melodické i harmonické. Především pak v citovém pochopení obsahu básnické předlohy a působivém zpracování. To se týká písňové, operní a hlavně sborové tvorby. Tento citový náboj, obsažený v jeho skladbách k oslavě přírody a lidské činnosti je posvěcen hlubokou vírou, pro kterou ho jeho Bůh obdařil takovým talentem.“

(březen 2001)

Jiří Chvála, profesor AMU v Praze, hlavní sbormistr Kühnova dětského sboru:

„Josef Bohuslav Foerster je legendou české hudby 19. a 20. století a je především naším klasikem národní tvorby sborové. Jaké mistrovské zkratky a jaké výrazové hloubky dosáhl například ve svém nejznámějším cyklu Devíti mužských sborů, které můžeme řadit k našim nejvzácnějším klenotům hned vedle Smetanovy Mé vlasti a Dvořákovy Novosvětské symfonie. Jak je ale zároveň smutné konstatování, že současná generace už Foerstrovy slavné sbory Oráč, Velké, širé rodné lány, Polní cestou nezná, neměla příležitost se s nimi setkat ani v koncertní síni, ani v rozhlasovém vysílání, ani ve škole. Je těžké smířit se s tím, že dříve tak samozřejmé a důvěrně blízké povědomí takových hodnot naší kultury je přetrháno a mizí. Snažíme se je udržet aspoň pro sféru profesionální. Připomínáme a znovu objevujeme právě onen Foerstrův odkaz studentům našich středních a vysokých hudebních škol. Podaří se nám zase tyto hodnoty vrátit naší širší hudbymilovné veřejnosti? Při těchto úvahách rád a s jistou pýchou vzpomínám na velké umělce, které jsem osobně poznal a kteří Foerstrovy sbory s takovým porozuměním a láskou tlumočili, na svého profesora Metoda Doležila, sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů a profesora Josefa Veselku, sbormistra Pražského filharmonického sboru, vedle něhož jsem také řadu let pracoval. A vzpomínka nejosobnější a nejmilejší patří mému prvnímu setkání s J. B. Foerstrem. Dirigoval jsem totiž jeho sborový cyklus Oblačný pták a jeho kantátu Čtyři bohatýři na svém absolventském koncertě před mnoha lety ve Smetanově síni. Zpíval tam tehdy Český pěvecký sbor a hrál rozhlasový symfonický orchestr. A jak přibývají životní a umělecké zkušenosti, Josef Bohuslav Foerster je nám stále milejší, vzácnější a nenahraditelnější.“

(březen 2001)

Post scriptum :

19. dubna 2009 provede PSMU za řízení prof. Mátla v pražském Rudolfinu v rámci sborového koncertu k Foerstrovu výročí těchto Devět mužských sborů. Začátek v 17,00 hod.

23. května 2009 přednese PSPU Devět mužských sborů v barokním kostele sv. Ducha v rámci festivalu Foerstrovy dny 2009 v Libáni (o.Jičín). Z Foerstrova literárního odkazu čte Otakar Brousek st. Začátek ve 14,00 hod.


Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno. Za obsah textů odpovídají jejich autoři.

O nás   Kontakty   Inzerce   Podmínky užívání

Časopis Cantus   Festa academica   praga-cantat.cz   czech-choirs.eu (en)