KDS: Dlouhé cesty (5/7)

V autobuse jsme trávili mnohdy až pět hodin denně, a nepředpokládám, že bych ještě někdy v budoucnu považoval autobus za faktický domov. Hotely se měnily, města se měnila, koncerty proplouvaly jeden za druhým, ale autobus zůstával stále stejný, stejně jako řidič. Dlouhé přejezdy jsou také náporem na vztahy, i s vlastním alter egem byste se pohádali, kdybyste ho měli na sedačce neustále vedle sebe. Přesto došlo jen k jedné sousedské rozepři, mezi Helenou a Hedvikou, která měla právě prvopočátek ve výše zmíněném stravování a nabobtnala do až tragikomických rozměrů. Navíc zatáhla do sporu, který se stával spíše řetězcem osobních výpadů, v nichž už o jídlo samozřejmě dávno nešlo, spoustu lidí, kteří v podstatě neměli volbu se konfliktu vyhnout. Jako vždy, když jsou tři přátelé a dva se pohádají, nejhorší je to právě pro toho třetího. Nicméně se autobus stal jakýmsi skanzenem klidu a míru, kdy bylo jisté, že několik hodin se prostě nebude nic dít, že máme čas jen pro sebe, veškerá zavazadla s sebou a nemusíme absolutně nic řešit. Hodně jsme v autobuse spali, v jakoukoliv denní i noční dobu, částečně se nám tak dařilo dohánět spánkové deficity, zároveň jsme ale hodně provokovali ne úplně usazený pocit malátnosti z výrazného časového posunu. Součástí přejezdů bylo i několik návštěv památek, které se dopředu nijak neplánovaly a zařazovaly do programu podle volného času a místa, kde nám ho bylo dopřáno. Role vystupujícího a turisty je v mnohém odlišná. Mám stále dojem, že o korejské kultuře jsem mnohem víc informací, ale i pocitů a emocí získal ze setkávání s korejskými dětmi nebo večerní procházce městem. Historické památky nejen v Koreji, ale i v Japonsku navíc trpí určitou „vadou“, velmi často jim chybí jakýkoliv náznak patiny. Chrám, který byl mnohokrát vypálen, srovnán se zemí, vybombardován za druhé světové války a de facto znovu postaven před několika desetiletími je zkrátka pro nás, odchované přítmím svatovítské katedrály, lidově řečeno památka „na baterky.“ Nemohl jsem se zkrátka dostatečně nadšeně dívat na nalakované a vyleštěné dřevo budov v historickém skanzenu, který hýřil všemi barvami, a byl podle průvodce založen přestěhováním staveb z různých koutů země, aby tu vzniklo jakési „Best of“ korejské lidové architektury. Ve skanzenu jsme byli téměř sami, vlhkost a horko doplnila hustá mlha a drobně poprchávalo. Procházeli jsme stavby, alespoň mně to tak připadalo, trochu z povinnosti. Nemohu říci, že bych se nudil. Jen se zase dostavil onen pocit pohledu na korejské písmo. Nerozuměl jsem ani slovo.